Rubriky
Eckhart Tolle

Jak se zbavit strachu

Eckhart Tolle: Jak se zbavit strachu (Eckhart Tolle TV, únor 2012, audionahrávka, překlad OrgoNet.)

Otázka mladého muže: Co je strach? Zdá se, že má mnoho forem. Dnes ráno jsem se probudil, měl jsem jít na vaší přednášku a položit vám otázku a zachvátil mě strach … Eckhart Tolle: Když nasměrujete svou pozornost dovnitř do sebe v okamžiku, kdy pociťujete strach, můžete si zjistit odpověď pro sebe sám. Přesto budu pokračovat ve své řeči (:-)))))))…. Dám vám malý návod, jak si sám zjistíte pro sebe odpověď, protože jenom taková odpověď je pravdivá, která pochází z vašeho prožitku: Je třeba jisté pozornosti, když strach vzniká: Hleďme, jak to vzniklo? Jaký to byl proces, který k tomu vedl? A nevyhnutelně najdete – jsem si jistý, že najdete – nějaké myšlenkové pochody ne o tom, co se děje právě teď, ale co by se mohlo stát v nějakém budoucím okamžiku. Tak, jako dnes ráno, kdy u vás vznikl strach. Právě v tom okamžiku – když ten okamžik mentálně opustíte a vaše mysl začne uvažovat o budoucnosti – Zvládnu to? Co chytrého tam řeknu? – vznikne strach. Ale když tu stojíte v tuto chvíli, díváte se na mě, není tady nic ke strachu, že ne? Strach je jenom předtím, než se to stane. Ale strach dřív, než se to stane, je strach z budoucnosti, není to strach z přítomnosti. A protože budoucnost vlastně neexistuje, existuje pouze přítomnost, tak je to strach z ničeho. Nemá žádný podklad v realitě, protože až ta budoucnost přijde, bude to zase přítomnost … a v přítomnosti není čeho se bát. Takže strach vzniká, když se necháte stáhnout jistými myšlenkami ve své myslí, když se identifikujete s myšlenkami, a když se mentálně vzdálíte od přítomnosti. To je původ strachu. Hovořil jsem teď o psychologickém strachu. Je ještě něco, čemu se říká také strach. Dochází k tomu, když nastane skutečné a reálné nebezpečí. Například se tu najednou objeví divoké zvíře, nebo na vás namířím pistoli – neudělám to (:-)))) – můžete zažít jisté stažení, nebo vám začne rychle bít srdce – něco se děje a budete muset rychle utéct nebo bojovat nebo cokoliv. To není opravdový strach, to je instinktivní reakce organismu, protože bude nutná nějaká akce. Možná budete utíkat, a tak se už vytváří energie. Tomu se také říká strach, ale není to opravdový strach, o kterém mluvíme, a je dost vzácný. Čelit takové situaci, kde vznikne tato reakce, je vzácné. Takže, 99,9% vašeho strachu je strach psychologický, a platí to úplně pro každého. Pokud jde o lidi, kteří žijí na nějakém nebezpečném místě, na to se mě prosím zeptejte jinou otázkou, rád se k tomu vyjádřím, protože je to duchovně poučné. Kdybyste žili v místě, kde je každodenně absolutní chaos, jak je to teď na některých místech planety, kdybyste žili v Afghánistánu nebo v Somálsku, a nevěděli, zda se dožijete konce dne, v které chvíli vás nějaký ostřelovač zastřelí, v tom je také krásné duchovní poučení. Ale o tom teď tady nebudeme mluvit, protože to není vaše realita. Vaší realitou je psychologický strach. Jak tedy odstraníte psychologický strach? Pozorujete, jak vzniká, a kam vás v tu dobu vaše mysl zavádí, a kam následujete svou mysl svou pozorností. Jakmile si všimnete, že k tomu dochází, a vzniká strach, můžete si říci: OK. Jaká je realita? Kde je ten strach v tuto chvíli? Protože tato chvíle je vše, co teď je. Pak přestanete následovat své myšlenky, a začnete věnovat pozornost této chvíli. Jinými slovy, přítomnost. Stanete se přítomným. Budete soustředěn na tento moment, nikoliv na budoucnost. Jste mladý člověk, a mladí lidé mají tendenci soustředit se na budoucnost. Kdyby vám bylo 70 nebo 80, pravděpodobně byste byl soustředěn spíše na minulost. Ale oba stavy jsou dysfunkční … (:-))) Nemyslím to nijak osobně, ta dysfunkce je kolektivní. Takže je třeba, aby posun pozornosti byl do stavu soustředění na přítomnost, a nikoliv na minulost či budoucnost. S tím přichází obrovský posun ve vědomí, který znamená, že můžete stále zacházet s budoucností – s takzvanou budoucností – můžete připravovat věci, činit postupné kroky, plánovat, samozřejmě to všechno budete dělat. Můžete se obracet do minulosti, protože někdy si samozřejmě potřebujete vzpomenout na věci z minulosti, můžete se poučit z chyb, které jste udělali v minulosti – včera jsem udělal tohle, ale už to neudělám, protože to bolí (:-))), to je v pořádku. Ale už tam nežijete, ani v minulosti ani v budoucnosti. Žasli byste, jak mnoho lidí žije v minulosti nebo v budoucnosti. Oni tam opravdu žijí, to je šílené (:-))), ale je to normální … Normální šílenost není pokládána za šílenost, protože je to normální. Takže, vaše cvičení spočívá v tom soustředit svou pozornost stále více na přítomný okamžik. Jaký krok můžete udělat teď? Žijete teď, ne dnes večer, ne zítra, ale teď. To neznamená, že nikdy nemyslíte na budoucnost nebo minulost, samozřejmě ještě občas ano, ale už tam nežijete. Žijete v přítomnosti. To je převratné, protože v normálním dysfunkčním stavu žijete v minulosti a budoucnosti, a pouze příležitostně navštěvujete přítomnost. A když příležitostně navštívíte teď, najednou se cítíte tak dobře, život je dobrý, cítíte radost, intenzívní pocit života, vidíte krásu i v malých věcech, umíte mít laskavý vztah k jiným bytostem, aniž byste od nich něco chtěli. Konáte dobro a laskavost bez jakýchkoliv postranních myšlenek, čeho byste chtěli dosáhnout, když pomůžete té osobě – to by vás vedlo zase do budoucnosti. Cítíte radost z pomáhání, a není to prostředek k dosažení cíle, je to samo o sobě cílem. To všechno zažíváte. I lidé, kteří žijí v minulosti a budoucnost, občas příležitostně navštíví přítomnost. Jinak by byli totálně nešťastní. Takhle jsou nešťastni jenom na 90%. (:-))) Takže, když navštíví teď, cítí se obzvláště živí a radostní, nebo mají kreativní vhledy? Protože pro ten okamžik se jejich mysl zastavila a byla tu otevřenost. Vše se dá změnit. Proč být příležitostným návštěvníkem v teď a žít v minulosti a budoucnosti? Můžete to obrátit, být příležitostně v minulosti a budoucnosti a žít teď. A to je jediný způsob, jak se osvobodit od strachu. Můžete příležitostně pocítit strach, ale vždycky je to spojeno s myšlenkovým procesem, nebo jím vyvoláno. V člověku může být také nahromaděn minulý strach. Protože pokud jste žili mnoho let ve strachu, pak je to energetické pole ve vás vestavěno a je součástí toho, čemu já říkám tělo bolesti (pain body). Strach ve vás pak žije, je to emocionální energie, a mnoho těl bolesti je vystavěno zejména ze strachu. Když se podíváte na některé lidí, kteří jsou ovládáni svým tělem bolesti, když se podíváte do jejich očí, vidíte tělo bolesti plné strachu: „Co ode mě chce? Proč se na mě usmívá? (:-))) Ty určitě něco chceš?“ Je mnoho zemí, kde kolektivní tělo bolesti je velmi silné, a když se tam usmějete na lidi na ulici, tak málem utečou nebo zavolají policii. Takže, je velký posun, když se dostanete z toho, že se nikde necítíte skutečně jako doma, nebo velmi zřídka, protože jste pořád v minulosti nebo v budoucnosti. Jedině když žijete teď, můžete se cítit opravdu doma tam, kde jste, na světě. Mnoho lidí si říká, tady je něco špatně. Samozřejmě, když nejsou doma sami v sobě. Taková je praxe. Když vyvstane strach z vašeho těla bolesti, který byl vyvolán třeba jednou malou myšlenkou, třeba co by se mohlo stát příští týden – malá myšlenka může vyvolat náhlý obrovský příliv strachu, úplně v nepoměru k té myšlence – to znamená, že působí vaše tělo bolesti. Když se to stane, musíte u toho být přítomni a pozorovat, jaké pocity máte ze strachu jako energie. Když ho pozorujete, čili jste svědky přítomnosti, i tak může ovládnout vaši mysl a přivést ještě více strachuplných myšlenek – vaše mysl to miluje, a je to vše, co zná. Takže, kdybyste měli pocítit nahromaděné minulé strachy, vyvolané určitými myšlenkami, někteří lidé mají dokonce záchvaty paniky, což je extrémní projev strachu, třeba uprostřed noci, OK – je tu přítomnost … Pomáhá, když zvete přítomnost do svého života i mimo strach, takže když přijde strach, je ve vás dostatek přítomnosti, abyste byli schopni ho pozorovat. Když nezvete přítomnost do svého života v neutrálních situacích, nebudete mít dostatek přítomnosti, když se objeví strach. To je velmi ohrožující. Takže, je to vlastně velmi prosté. Buďte doma v teď, to znamená, spojte se s tím, kým doopravdy jste za aktivitou své mysli.

Rubriky
Dotaz hledajícího žáka

Třetí otázka

Měl bych dotaz..

bůh uděluje milosti i člověku jak uzná za vhodné..je to tak?? pokud bůh chce dává pocítit člověku milost jakou mu dává, ne jen tichem mysli.. stalo se mi toto.. byl jsem u přítelkyně a její rodiče mají psa..fenku, já jsem se jako vždy celý den snažil o klid mysli, bylo mi dobře a nic jsem nepotřeboval.. jejich pes pobíhal okolo ale měl problémy s uchem..pořád se otřepával a oni říkali, že on na to trpí.. díval jsem se na něho s klidem a řekl jsem mu pojd za mnou..věděl jsme že mu můžu pomoci.. vzal jsme mu rukou ucho a zahříval ho..mnul jsem mu ucho aby poseděl,protože psi jsou neposední.. pes po chvilí se začal cpát vstříc mé ruce a já citil jak do něho proudí energie a dává mu to dopořádku.. pes se postupně uklidnoval a já cítíl jak mu předávám svůj klid do jeho duše.. pes se postupně uklidnil tak že si ke me lehl a nechal se nabíjet mou energii a mým klidem..pomalu to do něho šlo ten klid a já citíl jak se uklidnuje a uklidnuje.. v očích psa bylo vidět jak je vším překvapený ale ten klid mu dával sílu a on vnímal jakoby s úžasem svůj vlastní klid a pozoroval ho.. asi po 15 minutách jeho klid dosáhl mého a pes se již nemohl ani hnout od tím klidem (známe to z meditace) a tiše ležel, nervozní dech se mu zpomalil a byl naprosto klidný jako člověk v meditaci, cítil jsem jak mé ticho vstupuje do něho..a jeho hlubka ticha se vyrovnala s mojí.. jakmile jsem cítil že pes máš již dokonalý klid a je nabitý energií začal jsem ho postupně hladit aby pochopil že už ho nabíjet nebudu a že už má vše..on chvíli ležel a potom vstal..chvíli byl mimo protože nemohl vnímat pořádně okolí,ucho se mu spravilo a nic ho už netrápilo po zbytek dne..byl jsem spokojený jeho klidem a tím že jsem mu pomohl, díval jsme se na něho z pohledu pozorovatele a vnímal jeho překvapení a spokojenost. asi tak po 5 minutách jsem v sobě cítil božskou přítomnost, cítíl jsem boha jak mi uděluje milost, za psa..za jeho klid v duši, za toto jsem to cítil.milost to byla ale malinká, ale pro mne od boha velká odměna.. vnímal jsme ji v sobě, bůh mi dal odměnou pocítit svou přítomnost milostí..nijak mě to nerozrušilo, vnímal jsme to s klidem, tichem..

odpověď: Ten klid, to ticho, to nejste vy. To jste nedělal vy. Někdy člověk zažívá intenzivnější klid a blaženost. To není v našich rukou. Myslet si „Bůh mi dal pocítit“ – to je zase dualita – vy a bůh. Je jenom jedno. Mysl by se ráda chytila nějakých věcí, a pojmenovala je a zařadila. Ale realita je mimo její chápání 🙂 Zkuste přijet na více satsangů s Brahmamem. Každá chvíle na satsangu člověka nabíjí milostí 🙂

Rubriky
Dotaz hledajícího žáka

Druhá otázka

Po delší době bych prosil opět o radu popř. odpověd..

tento víkend jsem meditoval, měl jsem své ticho jaké nejvíc zvládnu.. šel jsem s přítelkyní ven a u ní na chodníku jsem viděl pampelišku v plném žlutém květu.. jak mám ve zvyku u sebe doma vždy odtrhnu hlavičku, aby se pampelišky nerozlétali všude kolem až vykvete.. chtěl jsem ji také utrhnout.. ale když jsem chytil ten stonek a chtěl tu žlutou hlavičku odtrhnout, zjistil jsem, že ta pampeliška jsem já.. cítil jsem, že trhám sám sebe.. že ta pampeliška je já a já jsem ta pampeliška, že jsme jedno, jako by byla součást těla a já byl součástí jí, ten pocit ve mne byl tak silný, že jsem nebyl schopen tu hlavičku odtrhnout a nechal jsem pampelišku tak jak byla, jak rostla, jak kvetla.. pak jsem si jí prohlížel a ten pocit pořád ve mne zůstával ještě nějakou chvíli..

odpověď: to je milé. Ten prožitek znám 🙂 Ono to tak je, vše je jednota takže ten prožitek by měl být pořád, není se potřeba tomu bránit.. víte nemám o tom komu říct protože nikdo mne nechápe.. každému připadám divný..v těchto věcech..

děkuji za krátkou radu.. mám ještě jeden drobný dotaz.. jednou jsme meditoval a seděl jsem doma na gauči.. dech jsem vůbec nepozoroval.. po čase jsem zjistil, že dýchání cítím v 7 mé čakře.. že to co normálně cítím v plicích a nose ten chod dýchání tak toto vše bylo v 7 mě čakře nebo spíše až nahoře na hlavně, měl jsem pocit že dýchám nahoře na temeni hlavy.. bylo to ale jen chvilkové..zřejmě to nějak souvisí s podobným pocitem pampelišky..

odpověď: Vnitřní klid a nepřipoutanost jsou to, co je důležité. Mohou se objevit různé vedlejší „příznaky“, jak popisujete dech na temeni hlavy, ale člověk se jimi nemá nechat rozptylovat, akorát by se ztotožnil s tělem. Nejsou podstatné. Netlačit na pilu 🙂 Spočívat v klidu přirozeně. Neprat se s tím příliš. Když v jeden moment to nejde, půjde to zase za chvíli samo od sebe.

Rubriky
Dotaz hledajícího žáka

První otázka

Dotaz žáka

Stalo se mi jednou, že když medituji a jsem v tichu tak se dech úplně zastaví.. mysl je klidná.. já mám pak pocit, že nemusím dýchat a přesto žiju, jenže.. pokud se zastaví i povrchní dýchání a tím i všechny myšlenky vyvstane v mém nitru strach.. je to strach ze smrti.. nevím jestli je to strach z toho, že nedýchám a nebo je to strach, že ego není živeno dechem ani myšlenkami a tím pádem se bojí samo sebe své smrti.. našel jsem ve starších video satsanzích od brahmama, že se toto běžně žákům na cestě stává.. popisuje i ten strach, že má člověk jít za něho..a ptát se k čemu je strach, čí je to strach..i do toho strachu se má prakticky dotazovat.. nikde ale neříká jestli pokračovat hlouběji.. říká, že se strachu nemáme bát.. já ale si nejsem jistý co pak bude, až se dech zastaví.. v tom úplném téměř zastavení je dokonalá hloubka ticha.. ticho mysli.. nevím co mám přesně dělat dál, strach mi říká vnitřně, že pokud nebudu dýchat tak umřu.. někde jsem četl, že jogíni zastavují dech běžně i třeba na půl hodiny..tělo je zřejmě živeno potom vnitřní energií z páteře? z hadí síly?? nebo jak? prosím o radu jak pokračovat.. dále když medituji mívám pocity stoupání energie v páteři.. tzv. hadí síly.. snažím se tomu nevěnovat pozornost, ale ta energie se vnitřně tlačí nahoru, prodírá se bloky a zábranami, které jsou v těle vytvořené myslí.. takto to cítím.. šimrá to, dere se to, pálí to.. proudí to tam.. čím víc jsem v tichu tím je to silnější,zjistil jsem pokud se dotazuji do svého ticha, co se snažím tím víc mě to hřeje a dere se ta energie.. co s tím??

Odpověď Dobrý den z Tadpatri, zrovna pobýváme u Šrí Brahmama v ašramu. Takže jsem mu váš mail přeložil větu po větě a on průběžně diktoval odpověd. V okamžiku, kdy se dech zastavil, působila milost. V takový okamžik se mysl oddělí od dechu. Když se dech sám zastaví, zmizí úsilí. Pro ten strach není žádný důvod, není tam žádný objekt. V tu chvíli není ego přítomné. Náhlá nepřítomnost ega může způsobit pocit podobný strachu. Když je ego nepřítomné, je to jako smrt. Měl jste v tu chvíli správný prožitek vlastního Já. Ano, ego se bojí vlastní smrti, ale kdo umírá není vaše Já. Pokud byste chtěl jít za ten strach, je potřeba vyvinout úsilí, a to je opět ego. Neprovádějte v tu chvíli dotazování, už jste se dostal za ten strach bez vlastního úsilí. Pouze klidně spočívejte. Nic dalšího není třeba dělat, toto je prožitek vlastního Já. Pokud byste něco prováděl, je to zase mysl. Během tohoto procesu je vyloučeno, že byste zemřel. Pokud byste přestal dýchat vlastním úsilím, kundalini by nemohla stoupat, realizace není takto možná. Vaše dýchání i myšlení ustaly velmi přirozeně, váš prožitek byl perfektní. Kundalini pracuje také velmi přirozeně, není potřeba se dotazovat. Buďte v klidu a pozorujte ten strach, toť vše. Vaše duchovní praxe postupuje velmi přirozeně z milosti té nejvyšší síly. Vždy spočívejte v tichu a klidu. Nepotřebujete vyvíjet úsilí. Pokud dostanete strach, okamžitě ho pozorujte. On postupně zeslábne až zmizí úplně. Ve svém nitru nemáte skutečné pochybnosti, tyto pochybnosti vytváříte sám zbytečně. To teplo a rušení je důsledek vašeho úsilí, důsledek činnosti ega. Takže pouze ticho. V tom tichu vás milost vede dokonalou cestou a spaluje všechny vaše tendence a touhy.

Mějte se moc fajn.

Rubriky
Budhismus

Uklidnění mysli je prvním krokem

Z přednášky Šamara Rinpočheho ve Washington DC, z roku 2004

Dnes vám odevzdám nauky o podstatě mysli, které budou užitečné pro vaši meditaci. Vysvětlím vám také důvody, proč praktikovat šinä (skt. Šamatha), tedy meditační praxi klidu mysli. Abyste mohli meditovat, musíme nejdříve porozumět vlastní mysli. Běžné představy o mysli nejsou přesné a mohou být překážkou ve vaší meditaci. Je tedy velmi důležité správně porozumět podstatě mysli. Obecně dnes lidé nazírají na mysl z vědeckého pohledu. Možná přirovnávají mysl, která je procesem, k mozku, který je tělesným orgánem. V takovém případě je jednoduché vidět mysl jenom jako soustavu nervů vysílajících a zpracovávajících elektrické signály, něco jako počítač z masa. Měl bych vám říct, že kdyby mysl fungovala tímto způsobem, nebyla by potřeba meditovat. Z hlediska buddhismu ale mysl vypadá jinak. V buddhismu říkáme, že mysl je jasná. Jasností rozumíme, že mysl může porozumět sama sobě. Můžeme věcem rozumět, protože skutečná podstata mysli je sebeporozumění. Kdyby tomu bylo jinak, nemohli bychom se ničemu naučit. Učit se, v budhistickém smyslu, znamená získat sebeporozumění. Všechny konceptuální vědomosti k nám přicházejí jako obrazy v mysli. Fyzické objekty, kterým rozumíme, nejsou ze stejného materiálu jako naše mysl.

Fyzické objekty sestávají z atomů, mysl ne. Proto jsou fyzické objekty jsou jiné než mysl. Samotná mysl není složená z atomů a je tedy přirozeně oddělená od fyzických objektů. Když z toho vyvodíme závěr, znamená to, že ve skutečnosti mezi myslí a hmotou není žádný kontakt. Když porozumíte tomu, že objekty jsou jenom odrazy v mysli, uvědomíte si, že to, co mysl chápe, nejsou samotné objekty, ale jenom představy nebo obrazy. Přes toto chápání mysli potom můžeme přistoupit ke složitější představě, že podstata mysli je definována sebeporozuměním a sebeuskutečněním. Mysl v každém okamžiku pracuje, hýbe se. Mysl není pevnou anebo trvalou věcí, ale procesem – skutečným proudem mysli. Myšlenky procházejí myslí a zajišťují tak její kontinuitu. Kdyby mysl vždy zůstala na jedné myšlence, uvázla by. Zamrzla by. Ale protože se mysl stále hýbe, protože je dynamická, můžete vnímat vnější svět, prostřednictvím neustále se měnících údajů z vašich smyslů. Můžete vidět, slyšet, cítit. Proud mysli bychom mohli přirovnat například k rychlému čtení slov. Každé slovo je spojeno s myšlenkou. Jedině díky tomu, že vaše mysl není neměnná, pevná entita, můžete porozumět sérii myšlenek. Kdyby vaše mysl nebyla dynamická, ztuhla by na „ A“ a nikdy by se nedostala do bodu „ B“. Takže, mysl je v každém okamžiku v pohybu; pokaždé opouští svou předchozí pozici. Když dosáhneme plného probuzení, mysl je osvobozena od objektů, se kterými se propojuje prostřednictvím myšlenek, vjemů a pocitů. Mysl už nemá překážky. Nemáte ani jedinou myšlenku, ani mnoho myšlenek. Mysl v podstatě neexistuje. Mysl už není nevědomá anebo hloupá, v nejhlubším smyslu slova. Ale měli bychom porozumět tomu, že sebeuskutečnění není něco jako být v komatu. Naopak, je tu jasnost a síla. Sebeuskutečněná mysl je osvobozena od vlivu jevů. Je to mysl osvobozená od každé potřeby se zaměstnávat – nyní je to nezávislá mysl. Toto je, dalo by se říct, správná, nedualistická mysl. Takového stavu mysli samozřejmě není lehké dosáhnout. Naše návyky jsou silné a nerealizovaná mysl se snadno nechává unést tokem myšlenek. Když prozkoumáte vaši vlastní mysl, porozumíte tomu. Mysl neexistuje jako něco hmotného, není to fyzicky existující věc. Mysl není omezena jakoukoliv velikostí, tvarem ani barvou. Je neohraničená a prostorná. Když jste schopni dosáhnout otevřeného stavu mysli – a udržet ho – můžete ho dále rozvinout bez jakýchkoliv omezení. Tento stav můžete nazvat osvícenou myslí, ale osvícení je obtížné realizovat. Tohoto stavu mysli můžete dosáhnout také prostřednictvím zkoumání a analýzy. Vaše mysl v něm ale nevydrží dlouho, rychle se vytratí kvůli vašim mentálním návykům. Mluvím hlavně o mentálních návycích jako je zmatek a rozrušení. Návyk rozrušení je velmi, velmi silný. Naše mysli a mysli všech bytostí,jsou velice nepokojné. Zatímco základní podstata naší mysli je jasná a neomezená, naše současná mysl je nepokojná, protože rozrušení je mentálním návykem. Na základě této skutečnosti je meditace přirozenou protilátkou. Na to abychom vyřešili problém mentálního rozrušení, máme k dispozici systematicky sestavené meditační techniky. Jinými slovy, musíme naší mysl trénovat. Naše mysli jsou teď divoké a rozrušené jako zmatený hurikán. Na to, abychom mohli zrealizovat náš plný potencionál, musíme mysl zkrotit. A dobrá zpráva je, že můžeme použít naši mysl k tomu, aby zkrotila sama sebe. Potřebujeme vytvořit nové mentální návyky. Z množství různých metod používaných ke krocení mysli, jedna z nejúčinnějších se učí v centrech Bodhi Path – je to praxe meditace šamatha (šinä). Na praxi šamathy byste se měli obzvlášť koncentrovat. Šamatha je nejlepším nástrojem k uklidnění mysli. Pomůže vám rozvinout zvyk mentální koncentrace a pomůže udržet vaši mysl bez toho aby se potulovala. A jestli si můžete z času na čas připomenout způsob chápání mysli, který jsme vám tu vysvětlil, budete schopni lépe meditovat. Když ale zapomenete, že skutečná přirozenost vaší mysli je klidná, vyrovnaná a zářivá, může se stát, že budete ve vaší meditaci vytvářet zbytečné napětí. Může se stát, že budete vaši mysl nutit k tomu, aby se soustředila. To ale vytvoří napětí a bude vám to překážet v rozvoji. Uvolněte se a půjde vám to lépe. ak jsem již vysvětlil,mysl je velmi prostorná. Když se soustředíte, potřebujete být uvolnění. Je daleko jednodušší se koncentrovat, když nejste napjatí. Ať už děláte cokoliv, například plavete, nepůjde vám to moc dobře, když budete příliš napjatí. Když meditujete, měli byste být uvolnění. Pokud správně chápete mysl a poté aplikujete metodu šamathy, budete ve vaší praxi úspěšní. Už od začátku je meditace šamathy velmi užitečná. Ale netlačte na sebe příliš – potřebujete trpělivost, abyste si na tuto praxi zvykli. Jenom si zapamatujte, že meditace je něco, co můžete dělat právě teď pro dosažení klidu mysli. Každý hledá klid mysli a meditace je způsob, jak ho dosáhnout. Proč potřebujete trpělivost? Když nejste trpěliví, nebudete pokračovat v praxi, když jste začali a nikam se nedostanete. Získáte jen tolik, kolik vložíte. Když nebudete meditovat, nezískáte nic. Buďte tedy prosím trpěliví. Lidé dnes obecně tráví mnoho času prací a nemohou si jen tak sednout a meditovat kdykoliv se jim zachce. Proto, alespoň ze začátku, obvykle pomáhá naplánovat si denně nějaký čas na meditační praxi. Buď brzo ráno, večer nebo po práci , když můžete být sami na klidném, tichém místě. Nicméně, když se naučíte dobře meditovat, můžete meditovat kdekoliv. Můžete si naplánovat konkrétní čas na meditaci, ale když budete meditovat v každé volné chvilce, rychle si na to zvyknete. Když jste v práci a máte trochu volného času na trochu meditace, třeba po obědě, proč nezkusit chvilku meditovat? Kdekoliv jste, dělejte nějakou meditaci.

Meditační mistři často radí svým žákům, aby se chovali jako kráva na pastvě. Tak jako kráva neustále přežvykuje bez toho, aby o tom přemýšlela, podobně bychom my měli vyvinout návyk nepřetržitě, takřka automaticky meditovat. Kdykoliv můžete, meditujte tímto způsobem. Potom se to skutečně stane součástí vašeho každodenního života. Když začínáte meditovat, můžete se soustředit tak, že použijete nějaký vnější objekt koncentrace. Nemusí to být fyzický objekt – nejběžnějším meditačním „objektem“ je dech. Mělo by to ale být něco jednoduchého a nehybného. Pokud se to pohybuje, mělo by to být něco co se pravidelně opakuje, jako právě dech. Dobrou praxí je počítat jednadvacet nádechů a výdechů, a potom nechat mysl odpočinout tím, že ponecháte vaši pozornost trochu se potulovat. Potom jemně přenesete svou pozornost zpět k dechu a napočítáte dalších 21. Znovu si odpočiňte a potom opakujte tento cyklus po dobu vašeho meditačního sezení. Když se tímto způsobem soustředíte na počítání vašeho dechu, budete se rychle rozvíjet. Po chvíli, když si navyknete na koncentraci, můžete přestat používat vnější objekt soustředění. Namísto toho se můžete začít soustředit na mysl samotnou. V tomto bodě se můžete také soustředit na přecházející momenty mysli. Před tím než ale začnete s těmito pokročilými praxemi, měli byste nejprve projít tréninkem koncentrace šamatha. Později, když bude vaše koncentrace stabilní, můžete začít meditovat na mysl samotnou. Co je ještě třeba říci o meditaci šamatha? Většina z vás již slyšela, že je důležitá vaše meditační pozice. Chcete sedět pohodlně, ale být pozorní – ať už na polštáři na podlaze nebo na židli. Také sledujte, co jíte. Trávení příliš sytých jídel může způsobit únavu a to se v průběhu meditace projeví ospalostí. Když ale budete jíst moc málo, budete příliš slabí a to také není dobře. Když je vaše tělo slabé, nemáte dostatek energie na zaměření vaší pozornosti a na to, abyste zůstali pozorní. V meditaci, jako i ve všem jiném, hledejte střední cestu. zdroj: www.bodhipath.cz

Rubriky
Budhismus

Prázdné zrcadlo

Za svého pobytu v klášteře jsem byl neustále odkazován zpět ke každodennímu životu, zpět k jeho jednoduché rutině. Jakmile jsem se chtěl vytasit s nějakou chytrou teorií, hned mě buď ignorovali, nebo zesměšnili, nebo mi zdvořile řekli, abych nemluvil nesmysly. Podstatné je »tady a teď«, ať dělám cokoliv – promývám v kuchyni rýži, trhám plevel, loupu brambory, učím se japonsky, piji čaj nebo medituji. Musím rozřešit koan, předmět svých meditací, a nemám zbytečně těkat sem a tam. Rozčilovalo mě a trápilo držet pořád jazyk za zuby, nebýt schopen hovořit, nebýt schopen říci: »Tady jsem, já, něco jsem prožil, o něčem přemýšlím, myslím, že jsem na něco přišel, že něco vím, něčemu jsem porozuměl – prosím vás, poslechněte si mě!« Nejvíc mě to rozčílilo tehdy, když jsem zjistil, že meditování, dokonce i ten zpackaný a roztěkaný druh meditace, který jsem byl schopen provozovat já, vede k novému vnímání barev a tvarů. Procházel jsem se klášterní zahradou a náhle jsem si uvědomil, že pohled na chomáče mechu, roztroušené po kamenech, nebo na pomalu plující zlaté rybky či na rákosí kývající se ve větru, mě přivádí do extáze. Jak jsem se tak ztrácel v barvách a tvarech kolem sebe, cítil jsem se úžasně odosobněný; pocit této vzdálenosti ode všeho jsem znal z dřívějška, z Afriky, když jsem bral hašiš. Nyní jeho příčinou nebylo jen pozorování a uvědomování si »krásných« věcí, jako třeba zlatých rybek nebo mechu; stejný efekt vyvolal i plný odpadkový koš či psí hromada plná much. Přitom tomhle »getting high« mi přinášelo daleko větší uspokojení nežli hašiš, protože jsem cítil štěstí, klid a občas příjemné napětí, zatímco s hašišem jsem nikdy nevěděl, jak to dopadne. Někdy byly mé pocity příjemné, ale častěji hnusné a plné děsu. Někdy jsem mel také vize, ošklivé a zmatené, jako třeba najednou jsem viděl dálnici, nekonečnou, ponořenou v podivném neskutečném světle… Ale teď mě vůbec žádné vize netrápily. Bylo to prostě tak, že jsem skutečně viděl všechno, na co jsem se díval. Pokoušel jsem se najít nějaké vysvětlení a došel jsem k závěru, že pod tlakem každodenních stresů a okolního prostředí jsme příliš uspěchaní, příliš nervově napjatí, než abychom byli schopni plně vnímat sebe i svět kolem. Žádný ze smyslů pak nepracuje naplno, k tomu ještě děláme příliš mnoho věcí najednou, přemýšlíme o mnoha věcech najednou a výsledek je, že nic nedotáhneme do konce a neuspějeme v ničem. Alkohol, hašiš nebo nějaká nebezpečná činnost, například řízení motorky, jsou jediné příležitosti, kdy jsme schopni soustředit svou pozornost pouze jedním směrem. Strom je fantastický příklad krásy, ale kdo má dnes čas dívat se na strom? Když jsem teď byl najednou neočekávaně, dokonce nechtěně, schopen pozorovat a skutečně vidět věci, které mne obklopovaly, považoval jsem to za událost natolik důležitou, že jsem chtěl, aby můj objev byl potvrzen a uznán příslušnými autoritami. Ale mistr nejevil ten nejmenší zájem, dokonce mi ani nevěnoval jedno ze svých vzácných kývnutí hlavou. Považoval za zcela normální, že mech na kameni a planý odpadkový koš jsou vizuálně zajímavé – tak normální, že jakýkoliv komentář je ztrátou času. Zenové kláštery jsou tvrdé a strohé… Přesto jsem byl čas od času pochválen, dokonce i zvlášť pozván hlavním mnichem do jeho soukromého pokoje, kde jsem dostal hořký čaj a sladké koláčky, aniž bych měl tušení, co jsem zrovna udělal tak dobře. Jednou jsem pár týdnů držel službu »čajového mnicha« (mnišský oděv jsem v klášteře nikdy nenosil, vždycky jen džíny a černý svetr, v zimě černý vatovaný kabát). Mou povinností bylo vyklouznout po třetí meditaci tiše z haly, letět do kuchyně, připravit do veliké konvice čaj a co nejrychleji se vrátit zpátky. Můj příchod byl ohlášen hlavním mnichem, který udeřil do gongu a já se musel poklonit před oltářem. Pak jsem každému nalil čaj – o šálky jsem se starat nemusel, ty zajišťoval jiný mnich. Jedenkrát se ale přihodilo, že šálky nebyly. Stál jsem tam s konvicí čaje a nikdo neměl šálek. Po prvním momentu překvapení mi bylo jasné, že nemohu jen tak zůstat stát. Položil jsem konvici na zem, poklonil se k oltáři a letěl do kuchyně pro nějaké šálky. Všechno, co se v zenovém klášteře děje, podléhá pevně stanovenému řádu. I ty nejjednodušší činnosti jsou částí tradičního ceremoniálu – avšak pro případ nepřipravených šálků není stanoven žádný ceremoniál. A tak jsem na místě vytvořil nový: vrátil jsem se zpátky s tácem plným šálků, který jsem našel v kuchyni (později jsem zjistil, že to nebyly ty pravé na čaj, ale stejně nebyl čas hledat nějaké jiné), uklonil jsem se k oltáři a bodhisatvovi, rozdal šálky, položil tác dozadu za oltář a nalil každému čaj. Zdálo se mi to jako přijatelný způsob řešení neočekávané situace. Moji učitelé – sám mistr, hlavní mnich a později i Petr – považovali tento případ za důležitou událost. Potřikrát mi bylo řečeno, že jsem se osvědčil jako dobrý žák. zenový trénink klade důraz na to, aby člověk prožíval svůj život »při plném vědomí«, to jest, aby si plně uvědomoval každý moment své existence, svého jednání a situací, v nichž se nachází. Výsledkem zenového tréninku má být jedinec, který se plně soustředí na všechno, co dělá, jehož snahou je dělat vše tak dobře, jak jen je možné, který je schopen plně si uvědomovat okolnosti, v nichž se nachází a svou úlohu, která mu v daném prostředí náleží. Dojde-li náhle k nečekané situaci, bude vědět, jak se s ní vyrovnat, a tím, že bude schopen zachránit sebe, zachrání i ostatní. Mnich, který zapomněl rozdat šálky, nebyl pokárán, protože všichni čaj dostali. Mistr dojedl a podíval se na mne. „Slyšel jsem, že se chceš stát buddhistou.“ „Ano, “ odpověděl jsem, „už delší dobu jsem vaším žákem, ale ještě jsem nevstoupil do řádu nebo nepřistoupil k víře, nebo něco takového, ať už se tomu říká jakkoliv. Tak bych to udělal rád nyní.“ „To se dá zařídit – máme k tomu účelu zvláštní obřad. Opravdu velice působivý obřad. Všichni naši mnichové a také všichni kněží, přináležející k našemu klášteru, přijdou sem. Všichni budou oblečeni do svých nejlepších rouch. Já budu mít roucho obřadní, cos viděl už předtím, třeba na Nový rok, je hrozně nepohodlné, protože brokát je těžký, ale dobře vypadá. Budou se zpívat sutry a ty budeš muset vystoupit dopředu, kleknout si, já ti položím několik otázek, ne které budeš muset odpovědět „ano“. Budeš muset prohlásit, že hledáš svou záchranu a útočiště u Buddhy, v Učení a Bratrství buddhistů. Také budeš muset potvrdit slibem, že odmítneš vstoupit do Nirvány, dokud všechny živé bytosti a vůbec vše živé nebude připraveno stát se částí nekonečné skutečnosti. Pak já dám znamení, začnou se znova zpívat sutry, Gi-san rozehraje bubny, hlavní mnich a Ke-san udeří do gongů a nakonec bude slavnost pro mnichy i pro hosty. Všechno se dá zařídit. Musím požádat hlavního mnicha, aby našel vhodné datum.“ Pohlédl na mne znova. Nevěděl jsem, co říci. Návrh se mi zdál velice přitažlivý, ale vpadalo to, že mistr něco očekává. „Dobře,“ řekl jsem tedy, „děkuji vám mnohokrát za vaši námahu.“ Mistr kývl. Pomyslel jsem si, že rozhovor je u konce, uklonil se a šel. Když už jsem byl téměř ve dveřích, zavolal mě mistr zpět. „Chtěl bych se tě na něco zeptat. Proč chceš, aby se obřad konal? Myslíš, že ti bude k něčemu dobrý? Že ti k něčemu dopomůže?“ Musel jsem připustit, že nemyslím. „Myslíš, když se staneš buddhistou, že se přiblížíš vyřešení koanu?“ Ne nemyslím. „Hmmm,“ pravil mistr a otočil se ke mně zády. Rozhovor teď byl opravdu skončen a já odešel. Hledal jsem v zahradě Han-sana a našel ho, jak nakládá na vozík okurky. „Jsi buddhista?“ zeptal jsem se. Han-san byl snad jednoduchý, vesnický chlapec, ale chápal velice rychle. „Já?“ optal se nevinně. „Já studuju zen-buddhismus.“ „Ale vždyť jo,“ řekl jsem netrpělivě, „vždyť já vím. Ale jsi ty buddhista?“ „Víš sám,“ odpověděl mi Han-san, „že JÁ neexistuje. Neustále se měním. V každé chvíli jsem jiný. Existuji, jako existuje oblak. Oblak je také buddhista. Voláš na mne „Han-sane!“ a já předstírám, že jsem včera byl tím, kým budu dnes. Ale to je tvoje věc. Ve skutečnosti tu žádný Han-san není. A jak může neskutečný Han-san být buddhistou?“ „Nekomplikuj to tolik, “ povídám já, „ptám se tě jenom, jestli jsi nebo nejsi členem Bratrstva buddhistů!“ „Je oblak členem oblohy?“ zeptal se Han-san. Vzdal jsem se. O ceremoniálu se už nikdy nemluvilo.

Rubriky
Budhismus

Naše Ego

„Život není tak vážný, jak se mě snaží přesvědčit má mysl.“ Budha Slovo „Já“. V běžné řeči je to jedno z našich nejpoužívanějších slov. Dle toho, jak jej použijeme, představuje buď největší omyl nebo nejhlubší pravdu. Proč? Toto slovo spolu s jeho odvozenými tvary: mne, mě, mi, moje, sám, apod. dokládá základní omyl, nepochopení toho, kdo opravdu jsme. Dává nám falešný pocit identity, tzv. ego. Co obvykle myslíme tím, když vyslovíme slova: „já, mně, mne, moje, sám“? Když jsme malými dětmi, rodiče vydávají nám ještě nesrozumitelné zvuky- určité jméno. Je to tzv. naše jméno, které po čase začněme spojovat se svou osobou. V tomto období o sobě mluvíme ve třetí osobě. Brzy na to se naučíme magickému slůvku „já“. Toto „já“ začneme stavět do stejné roviny jako své jméno. Tak dojde k tomu, že si „já“ spojíme se svou identitou. Myšlenky, které pak budou následovat se automaticky budou odvíjet od „já“ a dojde k tomu, že o sobě již nebudeme přemýšlet ve třetí osobě „on“ , nýbrž v osobě první „já“. Věci, které s tím nějak budou souviset budeme pociťovat jako „moje“. Takto se ztotožníme se „svými“ věcmi či myšlenkami a začneme je pociťovat jako část svého „já“ a odvodíme od nich i svou identitu. Jak rosteme, myšlenky se stále točí kolem původní myšlenky na „já“ a my se postupně ztotožníme s „naší“ národností, rasou, pohlavím, hmotným tělem, profesí, rolí: dítěte, otce, matky, manžela/-ky, atd. Ztotožníme s nabytými názory, vědomostmi, vzorci chování- co se má či nemá dělat, co máme a nemáme rádi, s událostmi, které se nám v minulosti staly, vzpomínkami. To všechno jsou ve své podstatě pouhé myšlenky, které definují „já“ jako „můj příběh života“ a spojuje je pouze to, že je vnímáme jako součást „já“. Následně když o sobě hovoříme jako o „já“, hovoříme pouze o svých myšlenkových procesech a emocích, které nás životem doprovázejí. Ego velmi posiluje jedna ze základních myšlenkových struktur, a tou je „identifikace“. Je to slovo odvozené z latinského „idem“ nebo-li „totožný“ a „facíre“ znamená „činit“. Takže pokud se s něčím identifikuji, činím je totožným, stejným, jako jsem já. Danému objektu přisuzujeme spojitost se svou osobou, a tak ji zahrnujeme do své identity. Snažíme se najít sami sebe ve věcech, ale to se nám nemůže nikdy podařit. Opak je pravdou. Začneme se v nich ztrácet a to je osudem ega. Že ne? Tak si jen uvědomme, jakým způsobem na nás působí reklama: jak máme chodit oblékáni, jak bychom měli vypadat, jak se snažíme ztotožnit s určitými osobami a chceme vypadat stejně jako oni. Je paradoxem, že to, co udržuje naši konzumní společnost v chodu- hledání sebe sama skrze věci- nefunguje, protože ego můžeme uspokojit pouze na krátkou dobu. Pak chce zase více a více. Už mu nestačí co má, čeho dosáhlo, ale naopak se opět začne cítit nespokojené. Za hmotný svět bychom měli být vděční, ne jim opovrhovat. Avšak pokud si svět začneme zplošťovat myšlenkovými abstrakcemi, vzdáváme se možnosti zažít život Vesmíru. Většina lidí nežije ve skutečné realitě, ale pouze v realitě pojmové. Pokud věci využíváme pouze jako prostředky k sebezdokonalení a hledáme se v nich, nemůžeme je dostatečně ocenit. Toto je zvykem ega. Když se ego ztotožní s nějakou věcí, vytvoří si k ní vztah a začne mít pocit, že ji vlastní. A toto je základním měřítkem rozvoje ekonomických struktur naší společnosti: „stále více“a nekonečná honba za tím. Avšak žádná věc nikdy neměla nic společného s tím, kým doopravdy jsme. Jak se ale zbavit připoutanosti k věcem? Je to téměř nemožné. Zezačátku postačí, když své vztahy k věcem budeme pozorovat a uvědomíme si je. Jakmile se ve věcech přestaneme hledat a sebe dle nich posuzovat, naše připoutanost zmizí sama od sebe. Většina lidí odvozuje od svého vzhledu podstatnou část své identity, a to buď krásu nebo ošklivost. Přesněji řečeno, odvozují svou identitu od myšlenek spojených s „já“, které si chybně spojují se svým mentálním obrazem, čili představou o svém těle. Možná by stačilo, aby si uvědomili, že naše tělo je pouhá fyzická forma. Oblek, jež se s každou inkarnací mění. Jeho existence je časově omezená a končí zánikem. To ovšem neznamená, že se o své tělo nemáme starat nebo jej zanedbávat. Není na škodu, pokud kondici svého těla zlepšíme pomocí vhodné stravy a pohybu. Pokud si vlastní tělo nebudeme spojovat s tím, kým jsme, nebude to ani ovlivňovat naši identitu ani pocit vlastní hodnoty. Protože se ego vždy ztotožňuje s formou a hledá se v ní, pak se také vždy v ní i ztrácí. Kromě vnějších forem jako jsou tělo a věci, existují i myšlenkové formy vnikající do naší mysli, se kterými se lidé velmi často ztotožňují. Ego vzniká tehdy, když se pocit „já jsem“- ve vědomí čistého Bytí- smísí s nějakou formou. To je definice ztotožnění se. Pak je to Bytí v zapomnění, absolutní oddělenosti, iluzi, omylu, která realitu mění v něco nepříjemného. Většina lidí se ztotožňuje s hlasem, který má ve své hlavě. Je to nepřetržitý tok myšlenek, emocí. Je to mysl odvozená od vlastního „já“- egoická mysl, která se nachází v každé vzpomínce, názoru, reakci či emoci. Z duchovního hlediska se tomu říká nevědomí. Základem veškerého myšlení jsou opakujíc se myšlenky, emoce, reakční vzorce, s nimiž se nejvíce ztotožňujeme a této entitě se říká „ego“. Když se řekne „já“, většinou z nás mluví ego, ne my sami. Ego tvoří myšlenky a emoce, vzpomínky s nimiž se ztotožňujeme, které považujeme za svůj příběh. Také jde o navyklé role, které hrajeme v životě, aniž bychom si to vůbec uvědomili. Ego je rovněž tvořeno identifikací s majetkem, názory, vzhledem, dlouhotrvající záští, sebeposuzováním nebo posuzováním jiných. Jestliže žijeme v zajetí našeho ega, tzn. že své „já“ ztotožňujeme se svou myslí a emocemi, zákonitě budeme svou existenci pociťovat jako nejistou, protože myšlenky i emoce jsou pomíjivé. Každé ego neustále bojuje o své přežití, proto se snaží bránit nebo se zvětšit. Aby si udrželo „já-myšlenky“, musí neustále vytvářet také jejich protipól, tzv. myšlenky „ti druzí“, protože pojem „já“ nemůže bez pojmu „ostatní“ existovat. Ty druhé většinou vnímáme jako své nepřátele. Do tohoto náhledu patří hlavně negativní hodnocení ostatních lidí, ať už jim to říkáme tváří v tvář nebo jen v myšlenkách. Vztek je emoce, která stěžování, nelibost a hodnocení ostatních lidí téměř vždy doprovází a která výrazně ego posiluje. Vadí nám nepoctivost, chtivost, nečestnost ostatních lidí, co dělají, to co dělali v minulosti, to co řekli, když pokazili to, co udělat měli či nikoliv? Ego zlost miluje. Místo toho, abychom byli k ostatním tolerantní a přehlédli jejich chování, jelikož jsou nevědomí, snažíme se je zabudovat do jejich identity. To, na co reagujeme u ostatních, posilujeme vždy i u sebe. Nereagovat na ego ostatních, je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak postupně rozpustit své i kolektivní ego. Toho však dosáhneme pouze tehdy, pokud si uvědomíme, že jednání lidí kolem nás vychází z ega a že je výsledkem naší kolektivní poruchy. Pak si uvědomíme, že nejde o nic osobního a chování ostatních se nás nebude tolik dotýkat. Nepřítel se z člověka stane až tehdy, když začneme osobně brát jeho nevědomí, jeho ego. Nereagovat na něj není v žádném případě aktem slabosti, ale naopak, aktem síly, protože dokážeme prohlédnout ego až ke zdravému jádru, které je v každém člověku přítomné jako jeho čisté já-bytí. To ovšem neznamená, že někoho nemůžeme upozornit na jeho chybu nebo nedostatek za účelem nápravy. Stačí, když se vzdáme křiku, nadávání, stížností a budeme se držet neutrálních faktů, které sdělíme klidně. Hledání chyb na druhých, kritizování, nepřátelský postoj posilují oddělenost ega, což je pro jeho přežití nezbytné. Když si stěžujeme, či kritizujeme, dáváme tím najevo, že situace nebo osoba, kterou kritizujeme je špatná a my víme, jaká by měla být. Nic neposiluje ego více než pocit, že máme pravdu. Když jsme přesvědčeni o tom, že máme pravdu, ztotožňujeme se s určitým mentálním postojem, pohledem, názorem, soudem. Abychom mohli mít pravdu, potřebujeme mít k tomu někoho, kdo ji mít nebude- zákon duality. K tomu, abychom mohli mít silnější identitu, musíme ji někomu oslabit, označit něco nebo někoho za nesprávné. Takto můžeme zpochybnit hodnotu člověka i situace. Všechny slovní útoky, nadávky, stížnosti říkají vlastně jedno: „Tohle se nemělo stát“. Patent na pravdu nám dává vzhledem k souzené osobě nebo situaci zdánlivou pozici morální převahy. A právě díky tomuto pocitu převahy a nadřazenosti ego nejvíce roste. V člověku tak ještě více zesílí pocit oddělenosti od ostatních. Egoické vzorce ostatních lidí, které v nás vyvolávají nejsilnější odezvy a které si chybně vykládáme jako jejich vlastnosti, bývají také našimi vzorci, které u sebe nechceme nebo neumíme rozpoznat. Proto se můžeme od svých „nepřátel“ hodně naučit. Co nám na nich nejvíce vadí, rozčiluje? Sobectví, necitlivost, touha vše ovládat, či něco jiného? To co nesnášíme na ostatních a nejsilněji na to reagujeme, najdeme i v sobě. Je to ale pouze forma ega, což znamená, že je zcela neosobní. Nemá nic společného s tím, jací jsou druzí, ani nic s tím, kdo jsme my. Pouze pokud se s danou formou ztotožníme, budeme ji vnímat jako nebezpečnou pro své já. Když už teď víme, jaké ego je, bude pro nás mnohem snadnější na ně nereagovat a nebrat si jeho útoky, nadávky, výtky a obviňování osobně. Nikoho nebudeme považovat za špatného, protože budeme vědět, že je to pouze jeho ego. Pokud si uvědomíme, že veškeré utrpení vzniká pouze na základě egoické mysli, budeme schopni hlubšího soucitu a přestaneme přilévat olej do ohně, který stravuje všechny egoické vztahy. Vzdejme se touhy po pomstě, která egu jen prospívá.

Rubriky
Budhismus

Co je to meditace???

Meditace mění přijaté informace na prožitek. Na základní úrovni je jejím účelem zklidnit mysl a udržet ji na jednom místě. Vytváří prostor mezi prožívajícím a jeho zážitky a tím dovoluje moudrım lidem vybírat si role v životních komediích a vyhıbat se tragédiím. Tohoto ochranného odstupu se nejčastěji dosáhne skrze pozorování dechu nebo koncentraci na formu buddhy, v meditaci, která se nazıvá sanskrtsky šamatha a tibetsky šinä. Každı, kdo si dokáže udržet tento stav mysli v laboratorních podmínkách meditace,dosáhne postupně stejného stavu i v každodenním životě. To je první krok v našem rozvoji a nezbytnı základ pro pronikavı vhled a složitější praxe. Druhá úroveň meditace se nazıvá sanskrtsky vipassana a tibetsky lhagthong. Zde se jedná o meditaci bez forem, která je zaměřena na samotnou podstatu mysli. Tím, že jsme vědomí bez jakéhokoliv objektu uvědomění, se spontánně objevuje vhled a pochopení.Meditace je tedy koncentrace mysli na něco a jasnost, která z toho vzniká.
Jak uklidnit roztěkanou mysl během meditace?
Pohlížejte na nepraktické a rušivé myšlenky jako na zloděje v prázdném domě. Nic mu nedávejte, nechte ho, ať se podívá tam nebo tam, ale stejně nic nenajde. Máte-li roztěkanou mysl a neulpíváte na myšlenkách, které se objevují, není to na škodu. Nedávejte vašim myšlenkám žádnou energii a nebudou vás obtěžovat.

Rubriky
Budhismus

Bdělá pozornost bez myšlení

Když chcete dosáhnout osvobození, musíte vědět jak rozpustit myšlení, říká učitel dzokčenu, Chökyi Nyima rinpoče. Nahradit ho vyrovnanou bdělou pozorností. Ego je jen myšlenka. Self je také jen myšlenka. Pojem „ostatní“ také tak. Dualita je myšlenka. Koncept dobra a zla také. Neutrální koncept je také jen myšlenka. Kdekoliv je myšlenka, objevuje se lpění a za ním následují tři jedy – vášeň, agrese a ignorance. Protože myšlení zahrnuje tři jedy, je příčinou samsáry, nekonečného utrpení cyklické existence. V čemkoliv se objevuje myšlení, budeme zakoušet jako samsáru. Myšlení je kořenem samsáry. Myšlení je příčinou karmy a konfliktních emocí. Kdekoliv je myšlení, objevuje se přijímání a odmítání, radost a bolest. Krása a ošklivost se jeví jako vlastnost externích objektů, je to ale jen představa mysli. Stejně tak její přijímání a odmítání je jen akt naší mysli. Týká se to smyslového objektu, hlavním faktorem je zde ale zase mysl. Aby se bytosti všech šesti říší (bohové, asurové, lidé, zvířata, prétové a bytosti v pekle) zcela osvobodili ze samsáry, musíme vyřešit problém myšlení. Myšlení tvoří příčiny, jež nás pak ženou do různých říší. Je jasné, že myšlení je klam. Je ale těžké chtít se osvobodit a současně si ho ponechat. Jde to proti sobě a není to možné. Když chcete dosáhnout osvobození a osvícení, musíte opustit myšlení. Meditace, ve smyslu návratu k přirozenosti mysli, je opouštění lpění a myšlení, jako příčiny samsáry, karmy a konfliktních emocí. Osvobození a samsára není nic, co by na nás někde čekalo, je zde, v nás. Myšlení je samsára. Opustit myšlení je osvobození. Když opustíme myšlení, nemáme myšlenky. Problémem je, že neustále vytváříme příčiny další samsáry a procházíme tak šesti říšemi se spoustou utrpení. Ve srovnání s ostatními říšemi, jako lidé tolik netrpíme. Nezakoušíme nesnesitelné utrpení jako nesčetné jiné bytosti. Pro některé ale může být jejich fyzické, nebo duševní utrpení obrovské. Když necháme naše myšlení bez kontroly, nevíme, jak skončíme, v jakém tvaru či formě. Podstatné tedy je, že musíme vědět jak rozpustit myšlení. Bez toho se nemůžeme zbavit karmy a konfliktních emocí. Dokud neskončí karmické jevy, nezmizí ani naše klamné vnímání. Je jasné, že se nelze zbavit myšlení zase nějakou jinou myšlenkou. Lze toho dosáhnout jen cestou bdělé pozornosti bez myšlení. To nám není tak docela cizí, existuje to s každou myšlenkou a od ní neoddělitelně. Myšlení ale zastírá a skrývá tuto vnitřní skutečnost, která je přítomná v každém okamžiku, kdy se myšlení rozpouští a mizí. Buddha podrobně popsal 84000 emocí. V podstatě máme šest hlavních a dvacet vedlejších. Nebo ještě stručněji, máme tři jedy. Ať je vypočítáváme jakkoliv, Buddha učil jak se jich zbavit. Možná nemáte čas, touhu anebo schopnost to všechno studovat. Pro takový případ Buddha a bódhisattvové podávají učení ve velmi stručné formě jako esenciální instrukci, která se týká všech emocí. Tou instrukcí je poznat, že všechny emoce jsou jen pouhé myšlenky. Lpění na egu a dualitě je jen myšlenka. Instrukce, kterou dává mistr svým studentům, ukazuje, jak rozpustit myšlení a poznat svou pravou podstatu, kterou je samotná bdělá pozornost. Myšlení je příčinou zmatku. Esencí myšlení je ale bdělá pozornost. Zůstávejte ve stavu bdělé pozornosti bez myšlení, jak jen to jde. Samsára je pouhé myšlení. Jeho opuštění je osvobozením. Velcí učitelé to detailně vysvětlují, protože pouhý stav bezmyšlenkovitosti není osvobozením ve smyslu bdělé pozornosti. Bezvědomí, mdloba, nebo zapomnětlivost není samozřejmě osvobozením. To by bylo velmi snadné. Jde ale o to, nahradit myšlení vyrovnanou bdělou pozorností. Důležité na učení o podstatě mysli je, že musí být jednoduché a snadné k nácviku. Zvláště v náhledu mahámudry a dzokčenu se mluví o otevřenosti a bezstarostnosti. Čím méně ulpíváme, tím jsme svobodnější a otevřenější. Taková je naše přirozenost. Čím méně rigidní je náš konceptuální postoj, tím svobodnější máme náhled. Mysl je prázdná, vnímavá, jednotná a bez tvaru. Taková by měla být i vaše vlastní zkušenost. Také byste mohli říct, že mysl je „beztvárná jednota prázdného vědomí.“ To jsou hluboká a vzácná slova. „Prázdný“ znamená, že mysl je v podstatě něco, co je prázdné. S tím je snadné souhlasit. Nemůžeme nalézt mysl jako věc. Nikdo ji nevyprázdnil, ani my, je přirozeně prázdná od samého počátku. Současně jsme ale schopni poznávat a vnímat, což je také přirozené a nevytvořené. Tyto dvě vlastnosti, prázdnota a vnímavost, nejsou od sebe oddělené. Tvoří nerozdílnou jednotu. Nikdo ji nevytvořil. Není to jednota prázdné vnímavosti, která se objevila, je zde, a po čase zmizí. Co je beztvaré, neobjevuje se, neprodlévá a neodchází. Nepodléhá to času. Není to hmotná substance. Všechno co existuje v čase, nebo jako hmota, je předmětem myšlení. Beztvará jednota prázdné vnímavosti není ale vytvořená myšlením, není objektem myšlení. Jakoukoliv představu založenou na čase či hmotě je složité udržet. Vyžaduje to hodně úsilí. Tato beztvará podstata je ale velmi jednoduchá. Příčinou komplikací, strachu a nadějí, je představa času a prostoru. Hmota a čas nikdy neexistovaly, neexistují a ani nebudou. Jejich představa je jen návykem mysli. I když neexistují, mysli se zdá, že ano. Všechno okolo nás se jeví tak pevné a skutečné. Ve zkušenosti opravdového jogína ale čas ani hmota samozřejmě neexistují. Dokonce i učenec k tomu dojde inteligentní úvahou. Když si myslíme, že to co neexistuje, je, pak se zdá, že to existuje. Podle buddhy ale, vše co zakouší samsárické bytosti, není o nic reálnější nežli sen. Všechno je to jako sen. Vadžrajánová praxe je založena na dvou principech, na oddanosti a čistém vnímání. Oddanost bychom měli cítit k neomylné přirozenosti, přirozeně oceňovat co je opravdové, nezmatené a nezatemněné. Ve skutečnosti je podstata všech věcí absolutně čistá. Znečištění je jen výsledkem našich konceptů. Proto bychom se měli v čistém vnímání cvičit. V tomto kontextu mluvíme o třech druzích zkušenosti. Zastřená lidská zkušenost, meditační zkušenost jogínů a čistá zkušenost buddhů. Dualistickou mysl vždy doprovází zastřená zkušenost. Je nečistá, protože je spojena s karmou a konfliktními emocemi. Vždy je v ní snaha něco přijímat a odmítat, naděje a strach, a to je bolestivé. Je to utrpení. Kdekoliv je myšlení, objevuje se naděje a strach. Kde je naděje a strach, je utrpení. V meditační zkušenosti jogína není myšlení. Je to něco jiného, nežli normální myšlení. Nazýváme to šamatha, nebo vipašána, nebo i jinak, není to ale obvyklé myšlení. Meditační zkušenost jogína se objevuje, když je mysl vyrovnaná a v klidu. Ty neznámější stavy se nazývají blaženost, jas, či ne-myšlení. Objevují se během vipašánové meditace, mohou se ale ukázat i při šamatě. Meditací se mysl vyjasňuje a stává se lucidní. Když ale nemáme mistra a nevíme jak k těmto stavům správně přistupovat, můžeme je považovat za realizaci. To je na závadu a je to vážná překážka. Cesta mahámudry se presentuje jako dvanáct aspektů čtyřech jóg. Čtyři jógy mahámudry jsou cestou osvobození. První je jednobodovost, což je schopnost zůstat v nerušeném klidu jak dlouho si přejeme. Další je jednoduchost (prostota), což je, vidět svou přirozenost jako obyčejnou mysl, bez základu a kořene. „Jednoduchost je obyčejná mysl, která na ničem nezávisí a z ničeho nevyrůstá.“ K tomuto poznání musíme vyvinout sílu, jinak jsme bezbranní jak dítě na bitevním poli. Nacvičujeme to bdělou pozorností, nejprve s úsilím a pak bez úsilí. Jednoduchost cvičíme na nižší, střední a vyšší úrovni a dostáváme se tím k jednostejnosti, třetí ze čtyř mahámudrových jóg. Jednostejnost je rozpuštěním duality zkušenosti, kdy se duality jako je samsára a nirvána rozpouští ve stavu neduální bdělé pozornosti. Završením jednostejnosti na nižším, středním a vyšším stupni se dostáváme ke čtvrté józe, k ne-meditaci. Tady se jakékoliv představy a ulpívání pozornosti na čemkoliv rozpouští. Dosahujeme dharmakájového trůnu ne-meditace. Zpočátku potřebujeme nějakou představu o realitě a důvěru v náhled. Na konci je ale jakákoliv představa na závadu a na překážku. V konečném stádiu ne-meditace musíme opustit a zanechat všechny návyky a představy. Není už co kultivovat, není čeho dosahovat. Jsme na konci cesty. Co bylo třeba vyčistit, je vyčištěno. Karma, emoce i návyky jsou očištěny a nic už nezbývá. Cesta trvá tak dlouho, dokud k tomu nedospějeme. Jakmile to ale nastane, cesta odpadá. Dokud k tomu nedospějeme, potřebujeme představu cesty, která nás vede. Když toho ale dosáhneme, jakmile zkultivujeme, co bylo třeba, a opustíme, co bylo třeba zanechat, potřeba cesty odpadá. To se myslí ne-meditací, doslova ne-kultivací. To je dharmakájový trůn ne-meditace. (Dharmakája je beztvará absolutní realita, jedno ze tří buddhovských těl, kájí). V dzokčenu je vyprázdnění všech představ a jevů tou nejvyšší zkušeností, osvícením. Všechny tyto úrovně realizace jsou pro všechny buddhy stejné. Co se nás týká, existuje pak už jen čistá zkušenost. Ostatní bytosti vnímáme s jejich nečistou, zastřenou zkušeností. Například bytosti v šesti říších. Když je porovnáme, každá cítí, že její zkušenost je hlubší nežli té v nižší říši. Každá ale považuje svoji zkušenost za reálnou. Rozdíl v prožívání různých říší je rozdílem v intenzitě karmy a zatemnění. Čím méně intenzivní karma, tím je zkušenost bližší realitě. Ve srovnání s obyčejnou samsárickou bytostí, je pak zkušenost jogína reálnější, čistší. Ve srovnání s ním je ale zkušenost buddhy ještě víc reálnější a čistší. Nečistou, zastřenou zkušenost musíme rozpustit. Pochází z neznalosti podstaty mysli, z ignorance jako neznalosti našeho přirozeného stavu. Když ho neznáme, zůstáváme obyčejnou bytostí. Ignorance mizí poznáním naší přirozenosti, buddhovství. Jeho neznalost tvoří karmu a emoce. S jeho poznáním se karma a emoce už netvoří. Kdybyste znali svoji vnitřní přirozenost, zůstávali v ní a neopouštěli ji, byli byste buddhou. Buddhistická filosofie má mnoho krásných slov, jak to popsat. Čittamátra, škola pouhého vědomí, mluví o imaginární, závislé a absolutní realitě. Podle dzokčenu má ignorance tři aspekty: konceptuální ignoranci, spolupovstávající ignoranci a jednoduchou ignoranci. To jsou ale jen slova. Je to v podstatě stav, kdy si ani neuvědomujeme zmatek. Zmatek je neznalost naší podstaty. Základem toho co myslí je dharmakája. Myšlení samo o sobě není dharmakája, ale identita toho co myslí je dharmakája. Myšlení jsou myšlenky. Není to stav bez myšlenek, ale je to identita toho co myslí, že je bez myšlenek. Ať už říkáme podstata mysli, prvotní čistý stav, nebo spolu‑povstávající moudrost, jedno je jisté: v okamžiku kdy nemyslíme, máme automaticky správný náhled. K náhledu lze dospět dvěma způsoby. Studiem a úvahou, a zkušeností. I když se chceme cvičit v mahámudře, nebo dzokčenu, není tak snadné mít jistotu v náhledu bez nějakého studia a vlastní úvahy. Občas je možné přenést náhled bez jakéhokoliv studia, vyžaduje to ale na jedné straně kvalifikovaného mistra, který zná esenci učení a chápavého žáka na druhé. Máme tři druhy transmise. Transmise myslí buddhů neužívá slova, gesta ani žádné znaky a přesto se něco přenáší – moudrost realizace. Transmise pomocí symbolů užívá jen slovo či větu – bez vysvětlování. Je jenom gestem, které ukazuje na moudrost realizace. Třetí transmise je nasloucháním, což je jen velmi stručné učení. V našich časech je kterákoliv z nich nedostatečná. Potřebujeme vysvětlení, aby nás přivedlo k naší podstatě. To lze udělat dvěma způsoby. Prvním je analytický přístup učence a druhým je meditace. Jsou tací, co věří učiteli a mohou být přivedeni k přirozenému stavu bez dlouhého vysvětlování. Jiným to ale nestačí. Pak je třeba obsáhlejší učení a inteligentní úvaha, abychom dospěli ke správnému náhledu. I když k němu ale dojdeme inteligentním úsudkem, stejně potřebujeme požehnání učitele a ukázání podstaty mysli.

STUDENT: Můžete říct něco víc o čistém vnímání? CHÖKYI NYIMA RINPOČE: Hlavním hínajánovým slibem je neubližovat ostatním a zanechat všeho co jim škodí. V mahájáně je to pomáhat ostatním a prospívat jim. Vadžrajána je cestou čistého vnímání, kdy cestou je posvátný náhled. Je to založeno na těch dvou předcházejících slibech, neškodit ostatním, ale pomáhat jim. Navíc se ještě cvičíme v čistém vnímání, nejenom v duchovním kontextu, ale i v normálním životě v lidské společnosti. Vadžrajánový postoj, kdy všechno nahlížíme jako čisté, se může zdát divný a snad i pošetilý. Při podrobném zkoumání ale zjistíme, že čistota je podstatou všeho. Je tedy správné vidět všechno jako čisté. Čisté vnímání se tak blíží absolutní realitě, tomu jak věci skutečně jsou. Všechny bytosti mají osvícenou, buddhovskou podstatu. Všichni jsou buddhové, i když dočasně zatemnění. I tak ale zůstávají ve skutečnosti buddhy a je proto správné je vidět jako dokonale čisté. Hínajánový slib neškodit je nezbytný. Mahájánový, sloužit všem bytostem, je také výjimečně důležitý. Navíc k tomu, vadžrajánový výcvik v čistém vnímání je ohromně hluboký. Je to výcvik v poznávání přirozené čisté podstaty všeho. Tibetské pojetí buddhismu je tedy takové, že tyto tři přístupy nejsou oddělené, ale praktikují se společně. Princip čistého vnímání musíme pečlivě zkoumat, protože věci zdánlivě nejsou čisté. Na první pohled se zdá, že něco je čisté a něco ne, na úrovni skutečné reality je ale všechno čisté. Vadžrajánový postoj je takový, že všechno od samého počátku jsou tři buddhovská těla, (nirmanakája, sambhogakája a dharmakája). Všechny myšlenky jsou jen hrou bdělé pozornosti. Rozlišujeme a tvoříme názory, protože si to ale neuvědomujeme. Je mylné považovat něco, co je ve skutečnosti čisté, za nečisté. Je ale správné vidět čisté jako čisté a podobně, vidět všechno jako pomíjivé a nehmotné, a ne jako pevné a trvalé. Nejvyšší náhled je vidět vše nejen jako pomíjivé a nehmotné, ale i jako dokonale čisté. STUDENT: Co se týká čistého vnímání, zdá se snazší vidět sebe sama jako čistého, ne? RINPOČE: Bez čistého vnímání je vadžrajána obtížná. Je to rychlá cesta, protože díky důvěře a oddanosti je mnohem snazší poznat skutečnou podstatu věcí. Čisté vnímání je poznání, že všichni mají schopnost osvícení, každý má podstatu, kterou lze odkrýt a naplnit. Navíc i pět elementů, pět skand a pět jedů, všechny ty aspekty zkušenosti, mají čistou podstatu. Nečisté se jeví jen, protože je mylně chápeme. Při čistém vnímání bez vytváření představ o čistém a nečistém, vidíme všechno tak jak to ve skutečnosti je, jako manifestaci bdělé pozornosti. Vadžrajánové učení je vhodné pro toho, kdo rozumí smyslu oddanosti a čistého vnímání a je ochoten se v tom cvičit. Vyžaduje to ale břitkou a širokou mysl. Všechno je absolutní čistota, všezahrnující čistota. Kdo ale nemá širokou mysl a ostrou inteligenci, ten to tak nevidí. Měli bychom se také cvičit v tom, vidět učitele a ostatní praktikanty jako čisté. Neposuzovat jeden druhého, ale oceňovat své bratry a sestry v dharmě. Toho kdo učí vadžrajánu, bychom neměli vidět jen jako obyčejného člověka, snad trochu zvláštního, ale bůhví? Nikoliv. Učitele bychom měli vidět také čistě. V takovém postoji je obrovská síla. Podle vadžrajánové tradice dosahujeme realizace díky oddanosti a důvěře. Oddanost vyrůstá z toho, že každého vnímáme jako čistého. Všichni jsou totiž potenciální buddhové. Dočasně zastření, v podstatě ale buddhové. Zastřená takovost se může stát nezastřenou, což je buddha. Zatemnění lze vyčistit. Čisté vnímání je tedy velmi hluboké a vzácné. Jen díky němu se objevuje opravdová oddanost a skrze ni se dostavuje realizace. Jako když Milarepa řekl Gampopovi: „Jednou mne synu uvidíš ne jinak, nežli ztělesněného buddhu. Pak v tobě vzejde skutečný náhled.“ Vadžrajána není obyčejným Buddhovým učením, ale praví: „Všechno co učitel říká, chápej jako výjimečné, všechno co dělá, jako čisté a vaše mysli se sjednotí.“ Dokud není člověk inteligentní a nemá širokou mysl, není to snadné. Vidět někoho zcela čistě, neznamená být slepý. O tomhle nemluvím. To by byl jen hloupý a falešný obdiv. Opravdová důvěra má spíš co dělat s poznáním základní čistoty všech věcí. Oddanost, nebo důvěra a čisté vnímání, jsou základem vadžrajánové praxe. Platí to, ať nasloucháme dharmě, aplikujeme ji, nebo i v denní činnosti. Čisté vnímání je nezbytné v jakékoliv situaci.

Rubriky
Annamalai Svami

Úloha gurua

Mnohá duchovní učení zdůrazňují úlohu Gurua čili duchovního učitele a různým způsobem jej definují. I když funkce Gurua je konec konců vnitřní záležitostí a vnitřní realitou, přece působí ve světě v mnohıch lidských podobách. Pravý Guru je vůdčí inteligencí v životě, inteligencí, která je za závojem myšlenek. Když nemyslíme na svět a jeho objekty, pak se tato vůdčí inteligence projeví a ukazuje cestu k pravdě.
Mysl odráží vnější svět. Sami si tvoříme obraz o sobě jako o osobnosti ve světě. Když se setkáme s pravým Guruem v lidské formě, on či ona v nás uschopní zrcadlení obrazu Skutečnosti. Guru neodráží zpětně náš obraz tělesné totožnosti, odráží čiré vědomí, skryté uvnitř nás. Tento sebezrcadlící proces radikálně mění ideu toho, kdo my sami jsme, a odhaluje naši pravou přirozenost. To je pravý význam pojmu „vidět Gurua“, což je totéž, jako vidět naše pravé Já. Proto pravý Guru v základní pravdě není pouhou lidskou osobou. Když vstoupíme pomocí lidského učitele ve styk s Guru vědomím, představuje to velkou pomoc a je to katalyzátorem, který nás s ním spojuje. Pouhá představa Gurua v nás nemá onu potencialitu přeměňující moci.
Není však opravdového konfliktu mezi hledáním pravého učitele a samostatnım hledáním pravdy. Podobně jako student, který sám studuje a získává navíc další pomoc od svıch učitelů, tak pravé vedení snadno přistupuje k tomu, kdo se již sám snaží. Musíme bıt vnímaví k vedení na poli života. Nastávají situace, že přicházíme ve styk s různými učiteli a naukami, v nitru i vně, kteří mohou být velkou pomocí pro naši přeměnu vědomí.
Sledovat určitého Gurua je prvotně věcí praxe a neměli bychom si to plést s nějakım pochlebováním. Tím, že si na zeď pověsíme obrázek učitele, ještě nic neměníme na tom, jak sami sebe vnímáme. Pravı Guru není pouhou osobou nebo tělem, ale je tím, kdo reprezentuje beztvarou pravdu. Když nebudeme opravdově žít podle učení učitele, pak ho ve skutečnosti nesledujeme.
Nejlepší způsob, jak ctít moudrá slova odhalená spirituálně realizovanými bytostmi, je vložit jejich učení do praxe každodenního života. To je pravý význam Gurua, jakožto daru lidské společnosti. Musíme uctívat Gurua jak ve vnějším, tak vnitřním světě, což znamená, žít podle zákonů mudrců.