Rubriky
Gnóze

Otevření se Duchu

Otevření se Duchu

Rozlišili jsme čtyři fáze v přeměně vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci:

1. Být nespokojení s tím, co vám vědomí založené na egu nabízí, touha po něčem jiném: počátek konce.

2. Uvědomění si svých vazeb na vědomí založeném na egu, rozpoznání a uvolnění emocí a myšlenek, které s tím souvisí: střed konce.

3. Nechání starých energií založených na egu uvnitř vás zemřít, zbavení se ochranného obalu, stání se novým Já: konec konce.

4. Probuzení vědomí uvnitř vás, které je založené na srdci, motivováno láskou a svobodou; pomáhání druhým v přeměně. Nyní budeme mluvit o poslední, čtvrté fázi: otevření se Duchu. Když jste vstoupili do čtvrté fáze, našli jste uvnitř sebe místo klidu a míru. Často se spojujete s klidem ve vašem srdci, který je, jak víte, věčný. Vše, co prožíváte, je reaktivní ve srovnání s tímto neomezeným a vše-objímajícím Bytím. Toto místo klidu a míru uvnitř vás je také nazýváno Duchem.

Ve vašich esoterických zvyklostech byl učiněn rozdíl mezi duchem, duší a tělem. Tělo je fyzické bydliště duše na omezený čas. Duše je ne-fyzické, duševní ukotvení prožitku. Nese prožitky z mnoha životů. V průběhu času se duše vyvíjí a pomalu roste v mnohostranné kameny krásy, kde každý aspekt odráží různý typ prožitku a na něm založenou znalost. Duch se nemění a neroste v čase. Duch je mimo čas a prostor. Duch je věčnou a nadčasovou částí vás samých, jenž je za Jedno s Bohem, který vás stvořil. Je to božské vědomí, které je základem vašeho vyjádření v čase a prostoru. Narodili jste se z říše čistého vědomí a nesli jste uvnitř část tohoto vědomí skrze všechny vaše manifestace ve hmotné formě. Duše se podílí na dualitě. Je ovlivněna a transformována svými prožitky v dualitě. Duch je mimo dualitu. Je to pozadí, na kterém se vše zdokonaluje a vyvíjí. Je to Alfa a Omega, kterou můžete jednoduše nazvat Bytí či Zdroj. Ticho, vně ale především uvnitř, je nejlepším vstupem k prožití této všudypřítomné energie, kterou jste v nejhlubším jádru Vy sami. V tichu se můžete dostat do spojení s nejzázračnější a s nejvíce samozřejmou věcí, která existuje: Duch, Bůh, Zdroj, Bytí. Duše nese vzpomínky z mnoha inkarnací. Ví a chápe mnohem více než vaše pozemská osobnost. Duše je napojena na mimosmyslové zdroje vědění, jako jsou vaše minulé pozemské osobnosti a průvodci či známosti na astrálních planetách. Navzdory tomuto napojení může být duše ve fázi zmatení, nevědomá si své skutečné podstaty. Duše může být traumatizována jistými prožitky a tak zůstává po nějakou dobu v místě temnoty. Duše se postupně vyvíjí a získává pochopení pro dualitu vězící v pozemském životě. Duch je během tohoto vývoje nehybným bodem. Duše může být ve stádiu temnoty či osvícení. Duch ovšem nikoli. Duch je čisté Bytí, čisté vědomí. Je stejně tak v temnotě jako ve světle. Je to jednota tvořící základ celé duality. Když dosáhnete čtvrté fáze přeměny od ega k srdci, spojíte se s Duchem. Spojíte se se svým Božstvím. Spojení s Bohem uvnitř vás je jako být vynesen z duality, zatímco zůstáváte plně přítomni a zakotveni. V této fázi je vaše vědomí naplněno hlubokou, ale tichou extází: mixem míru a radosti. Uvědomujete si, že nejste závislí na ničem mimo vás. Jste osvobozeni. Jste doopravdy ve světě, ale nejste z něj stvořeni. Spojení se s Duchem uvnitř není nic, co se děje jednou provždy. Je to pomalý a postupný proces, ve kterém se spojíte, odpojíte, znovu spojíte?. Postupně se ohnisko vašeho vědomí pohybuje z duality k jednotě. Přeorientovává samo sebe nalézajíc, že nakonec je taženo spíše k tichosti než k myšlenkám a emocím. Tichostí myslíme být plně ve středu a přítomnosti, ve stádiu ne-soudícího vědomí. Neexistují žádné dané metody či prostředky, jak se tam dostat. Klíč ke spojení se s vaším Duchem není o tom, následovat nějakou disciplínu (jako meditování, půst atd.), jde o skutečné pochopení ? pochopení, že právě ticho vás přivádí domů, ne vaše myšlenky a emoce. Tohle pochopení pomalu roste, jak jste si stále více vědomi mechanismu svých myšlenek a emocí. Propouštíte staré návyky a otevíráte se nové realitě vědomí založené na srdci. Vědomí založené na egu uvnitř vás vadne a pomalu umírá. Umírání není něco, co děláte; je to něco, čemu dovolíte, aby se stalo. Vzdáte se procesu umírání. Smrt je dalším světem pro změnu, transformaci. Tak je to vždy. Smrt je vždy uvolnění starého a otevření se novému. Během tohoto procesu není jediný moment, ve kterém ?nejste?, tj. ve kterém jste dle své definice mrtví. Smrt tak, jak ji definujete, je iluze. Je to jen váš strach ze změny, který činí to, že se smrti bojíte. Nebojíte se jen fyzického umírání, bojíte se také emocionálního a mentálního umírání v průběhu vašeho života. Ale bez smrti by se věci staly stálými strnulými. Stali byste se zajatcem svých starých zvyků: opotřebené tělo, zastaralé vzorce myšlení, omezující emocionální reakce. Dusivé, že? Smrt je osvoboditelem. Smrt je vodopádem čerstvé vody, která prolamuje staré, sešlé brány a pohání vás k novým oblastem prožitků. Nebojte se smrti. Žádná smrt není, jen změna. Přechod od vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci je v mnoha způsobech prožití smrti. Čím více se identifikujete s Duchem, s Bohem uvnitř vás, tím více propustíte věci, které vás dříve znepokojovaly či do kterých jste vkládaly mnoho energie. Na hlubších a hlubších úrovních si uvědomíte, že není skutečně nic, co dělat, jen být. Když se ztotožníte se svým bytím, namísto prchavých myšlenek a emocí, které skrze vás prochází, váš život to okamžitě ovlivní. Duch není nic abstraktního. Je to realita, kterou můžete přinést do svého života. Bytí v souladu s jeho nejčistšími zdroji nakonec změní ve vašem životě vše. Bůh či Zdroj či Duch je ve své podstatě tvořivý, ovšem způsoby, které jsou vám těžko uchopitelné. Duch je tichý a věčný a přesto tvořivý. Realita božského nemůže být skutečně uchopena myslí. Může být pouze pociťována. Když jí pustíte do svého života a poznáte ji jako šeptání svého srdce, vše pomalu začne zapadat na místo. Když jste naladěni na realitu Ducha, na tiché uvědomění, jenž je za všemi vašimi prožitky, přestanete tlačit či nutit realitu svou vůlí. Dovolujete věcem, aby se vrátily zpět do svého přirozeného stavu bytí. Stáváte se svým přirozeným, skutečným Já. To vše nastane harmonickým a smysluplným způsobem. Zažíváte, že se věci spojují způsobem, který má přirozený rytmus a tok. Vše, co musíte udělat je, zůstat naladěni na tento božský rytmus a propustit strachy a nedorozumění, které vás chtějí zasáhnout. Pomáhání druhým z úrovně Ducha Kdy jste učinili přeměnu z vědomí založeného na egu k vědomí založenému na srdci, uvnitř jste více či méně stále ve spojení s božským proudem bytí. V tomto stavu bytí není potřeba či touha pomoct druhým, ale zcela přirozeně k vám přichází. Přitahujete ji k sobě, ale ne skrze vůli. Energeticky nyní vyzařujete jisté vibrace. Ve vašem energetickém poli je přítomno něco, co k vám lidi přitahuje. Není to něco, co jste učinili, ale něco, čím jste. Je to vibrace dostupná ve vaší energii, která jim pomůže, spojit se s jejich vlastním božským Já. Můžete být jejich zrcadlem, ve kterém mohou vidět těžký problém či stav, který je v tu chvíli uvolňován a transformován do energie jeho vyřešení. Mohou cítit energii osvobození, která je vždy založena na kontaktu s božským Já ve vašem bytí. Jste schopni je něco naučit a učení probíhá tak, že jste sami sebou. Není to tím, že přenášíte vědomosti či používáte jisté metody, kterými učíte či léčíte. Je to tím, že dovolíte sami sobě být skutečně tím, kým jste a tím, že vyjadřujete sami sebe tak, jak nejradostněji dokážete, pak vaše přítomnost začne být skutečně nápomocná. Tím, že sami sebe sdílíte s ostatními, vytváříte místo pro jejich léčení, do kterého mohou anebo nemusí vstoupit. To je jen na nich. Jako léčitel či terapeut potřebujete jediné, být spojen se svým božským vnitřním proudem, s tichým uvědoměním Ducha. Je to ono opravdové spojení, které lidi posouvá a pozvedá je do vyšších, volnějších stavů uvědomění, pakliže si ho zvolí. Pokud ano, nastane v jejich vlastním rytmu a proudu. Být tu v tomto ohledu pro druhé vytváří velmi neutrální pocit. Znázorňuje úroveň oddělenosti, ve které uvolňujete svoji osobní touhu ke změně či ?léčbě? druhých. Taková touha, která je na jistém stupni zobrazována všemi Pracovníky Světla, nepramení ze skutečného pochopení vnitřní cesty, po které lidé chtějí kráčet, aby našli svou vlastní pravdu. Mnoho lidí potřebuje jít na dno jistých otázek předtím, než jsou je skutečně připraveni uvolnit. Když tak učiní, skutečně ?vlastní? řešení problému a to jim dává hluboké uspokojení. Možná si to uvědomujete i ze svého života a rozpoznáváte problémy, se kterými bojujete. Prosím, buďte si toho vědomi a nesnažte se uchránit lidi od ?pádu na dno?. Jestliže jsou rozhodnuti tam jít, půjdou tam navzdory všemu, co uděláte či řeknete. Je lepší nebýt emocionálně spojen s ostatními lidmi, kterým pomáháte. Emocionální zapletení používá osobní vůli k léčení či k transformaci druhých. Tato osobní touha druhým nepomáhá; může dokonce způsobit bloky v jejich léčebném procesu. Kdykoli chcete měnit lidi, nejste v prostoru lásky a připuštění. Oni tohle cítí. Můžete si myslet, že je pozorujete a čtete, ale oni jsou bystrými čtenáři stejně tak! Čtvrtá fáze přeměny od ega k srdci je o překračování úrovně duše a vystoupání k úrovni Ducha. Nechceme tím samozřejmě říci, že duše je v jakémkoli ohledu ?méně? než Duch. Jde o to, že: vy jste větší a zahrnujete více než vaše duše. Duše je prostředek k prožívání. Tím, že se identifikujete s Duchem ve vás, s vaším božským Já, všechny věci, které jste prožili v mnoha a mnoha životech, zapadnou na místo. Povznášíte se nad prožitky tím, že se s žádným z nich neidentifikujete. Tohle má na duši léčivý efekt.

Rubriky
Gnóze

Z Tomášova evangelia

„Toto jsou tajná rčení, která pronesl živý Ježíš a která zapsal Didymus Jidáš Tomáš. A on pravil: Kdokoli nalezne výklad těchto rčení, nezakusí smrt.“

Rčení zdůrazňují mystickou cestu ke spáse skrze přímý nezprostředkovaný zážitek Boha. V Tomášově třetím verši Ježíš praví: „Boží království je v tobě…“ To je podstata gnosticismu. Ve verši 70 Ježíš pokračuje: „Jestliže uvedeš v život, co je v tobě, co máš, tě ochrání. Jestliže to v život neuvedeš, co v sobě nemáš, tě zabije.“ V Tomášově evangeliu nabízí Ježíš každému příležitost stát se pomazaným Kristem, jakým je on. Takový obraz Kristovy role stojí v příkrém kontrastu k obvyklému křesťanskému pohledu.

Rubriky
Gnóze

Tomášovo evangelium – výroky o postavení člověka

Jedním ze spisů nalezených v Nag Hammádí, je tzv. Tomášovo evangelium. V knize Carl Gustav Jung a ztracená evangelia jsou vybrány některé výroky z Tomášova evangelia a jsou vcelku zajímavě a srozumitelně interpretovány. Budu zde postupně přepisovat jednotlivá témata. Toto evangelium není klasickým příběhem Ježíšova života. Obsahuje ucelený soubor Ježíšových výroků, často analogický s výroky v kanonických spisech. Existuje hypotéza, kdy Tomášovo evangelium mohlo být zdrojem pro synoptická evangelia Markovo, Matoušovo a Lukášovo.V gnostickém evangeliu nezáleží na příběhu Ježíše jako člověka, ale spíše na jeho poslání coby Krista učitele.

Výroky o postavení člověka Pakliže tělo povstalo kvůli duchu, je to zázrak, ale jestli duch povstal kvůli tělu, je to zázrak nad zázraky. Ale divím se, jak se tak velké bohatství mohlo usídlit v takové chudobě. Dualita ducha a těla je zde nahlížena ve světle gnostického objektivního idealismu a s jistým existenciálním podtextem. Jak duch, tak i tělo jsou samy o sobě reálné a společně jsou nositeli procesu vtěleného jsoucna. Čistý materialismus ani ryzí idealismus nejsou na místě. Legitimně položená existenciální otázka nezní, zda je duch funkcí těla, nebo tělo produktem ducha, jde spíš o to, rozpoznat, jak moc se za současné situace zúžil rozsah našeho vědomí. Z tohoto výroku vyplývá, že jsme jednoznačně povinni podstoupit transformativní proces gnóme, abychom se navrátili k původní bohatosti nezakaleného vědomí. Jeho učeníci pravili: Kdy se nám ukážeš a kdy tě uzříme? Ježíš pravil: Až odhodíte beze studu své šaty a vezmete je a pošlapete je svýma nohama po způsobu malých dětí a stoupnete si na ně, pak uzříte syna plného života a nebude se bát.

Téma duchovní nahoty, které se v tomto evangeliu objevuje vícekrát, lze v užším slova smyslu interpretovat jako odkládání persony a ve smyslu širším jako potřebu odhodit mylné představy a přesvědčení, které vytvářejí umělý vesmír naší osobnosti. Podstatou poznání není ani tak obohacování našeho vědomí o nějaké zázračné vnější prvky; dosahujemeho spíše tehd, když svou mysl a život očistíme od spousty balastu, který nám překáží ve výhledu. Abychom mohli stanout tváří v tvář nevýslovné síle, musíme nejprve odhodit své nepravé já a nemít při tom strach z následků. Ježíš pravil: Buďte kolemjdoucími.

Nejkratší výrok je ve své jednoduchosti a stručnosti vskutku výstižný. Islámské rčení říká: „Svět je most; přejdi přes něj, ale nestav si na něm dům.“ Gnostik nepovažuje tento komos za příbytek lidského ducha. V našem světě jsme poutníky, nesmíme se považovat za trvale usazené obyvatele. Když se vás zeptají: Odkud pocházíte?, odpovězte jim: Přišli jsme ze světla, z kraje, kde světlo zplodilo sebe sama. …Když se vás zeptají: Kdo jste?, řekněte: Jsme jeho děti a jsme vyvolení živoucího Otce. Když se vás zeptají: Jaké Otcovo znamení si v sobě nesete?, řekněte jim: Je to pohyb a klid.

Tento výrok je klíčový, jelikož definuje identitu gnostického učedníka. Gnostik ví, že pochází z Plnosti, kde přebývá nejjasnější světlo prvopočátečního božství. Vyvolení jsou ti, kdo sami sebe poznávají jako emanace tohoto nejjasnějšího světla. „Pohyb“ odpovídá principu dynamické změny, jak o ní svědčí vznikání, uskutečňování, život; zatímco „klid“ můžeme chápat jako označení pro pleromatický stav rovnováhy. Vznikání a bytí, výdech a nádech – jsou-li vyváženy a vědomě uskutečňovány, představují znamení skutečného člověka poznání. Byl jednou jeden bohatý muž, který měl velký majetek. Řekl: Budu si svého majetku užívat, budu sázet a sklízet, pěstovat a plnit své stodoly úrodou, takže nebudu strádat. Taková myšlenka naplňovala jeho srdce. A téže noci zemřel. Kdo máte uši, slyšte.

Ovoce světského úsilí a starostlivosti je nejisté a pomíjivé. Gnostik by neměl příliš plýtvat duševními silami na získávání světských statků, své úsilí by měl nasměrovat jinam. Jedna žena z davu mu řekla: Požehnáno je lůno, z něhož jsi vzešel, a ňadra, která tě kojila. On jí ale řekl: Požehnáni jsou ti, kdo slyšeli slovo Otce a v pravdě ho zachovali. Neboť přijdou dny, kdy budete říkat: Požehnáno lůno, které nepočalo, a ňadra, která žádné dítě nekojila.

Hodnota čistě fyzické stránky plození a výživy je omezená. Biologické cykly v přírodě jsou jednou z velkých pastí, v nichž může vědomí uvíznout. Být člověkem je víc než být rodičem; důležitější je být ženou než matkou. Království Otcovo se podobá ženě, která nesla džbán plný mouky. Když kráčela po dlouhé cestě, ucho džbánu se ulomilo. Mouka se sypala na cestu za ní. … Když se vrátila ke svému příbytku, džbán postavila a zjistila, že je prázdný.

Tato parabola, kterou nenajdeme v žádném jiném zdroji, obrací naši pozornost k důležitému principu. Když se vydáváme na pozemskou pouť, neseme si v duši určitou dávku plnosti. Ale během života se ocitáme ve vážném nebezpečí, že toto bohatství blaženosti a tvořivosti ztratíme. Pozemský život nás může nenápadně o vrozený duchovní poklad oloupit. Jedině zkoumání sebe samých a vědomá bdělost nás mohou před upadnutím do takového stavu ochránit. Šimon Petr mu řekl: Pošli Máří pryč od nás, neboť ženy nejsou hodny života. Ježíš řekl: Já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby mohla být živoucím duchem jako vy, muži. Neboť každá žena, která se stane mužem, vejde do království nebeského.

Tento výrok je velmi závažný a jeho smysl si lze snadno vyložit nesprávně. V několika gnostických spisech se apoštol Petr jeví jako mužský šovinista rozmrzelý z toho, v jak velké vážnosti má Ježíš ženy. Ježíš se zde snaží přesvědčit Petra, že ženy mohou překonat společností vnuceny handicap vyplývající z jejich pohlaví, když podstoupí duchovní androgynizaci. Používá při tom výrazových prostředků, kterým Petr rozumí. Je zajímavé, že ve spisech Klementa Alexandrijského najdeme gnostické výroky svědčící o tom, že tentýž proces lze aplikovat i u mužů, kteří vejdou do království tehdy, stanou-li se ženami. Podle Jungovy psychologie musí žena integrovat svého anima a muž musí učinit totéž se svou animou; každý, kdo si uvědomí svůj pohlavní protipól, může vstoupit do království individuace a z ní vyplývající celistvosti.

Carl Gustav Jung a ztracená evangelia – Záhada svitků od Mrtvého moře a z Nag Hammádí – Stephan A. Hoeller

Rubriky
Gnóze

Evangelium podle Jidáše

Toto evangelium probudilo zájem nejen o Jidášovu roli v Kristově životě a smrti, nýbrž také o gnostický pohled na Ježíšovo učení a víru. Evangelium, datované uhlíkovou metodou do doby kolem roku 280 n.l., naprosto reviduje naše chápání Jidáše jako zrádce, který Ježíše prodal za třicet stříbrných. Spíše ukazuje, jak Ježíš směroval Jidáše, aby ho udal úřadům, protože šlo o součásti naplánované a z duchovního hlediska nutné řady událostí. Takto Ježíš dožil podle gnostického chápání smrti, tj. osvobození z pout materiálního těla. Evangelium naznačuje že Jidáš byl jediným z žáků, kterého Ježíš plně zasvětil do gnostických představ, a cituje Ježíšova slova: [b]“Budeš obviňován generacemi…přijdeš nad nimi vládnout…předčíš je všechny, neboť obětuješ člověka, který je mým oděvem.“ Snad nejdůležitějším a nejkačířštějším znakem evangelia v Jidášově podání je podkopávání konvenční křesťanské ideje, podle které Ježíš zemřel, aby vykoupil hříchy lidstva. Raná gnostická sekta kainovců zastávala názor, že Jidáš byl nástrojem „sofie“ nebo božské moudrosti, když předal Ježíše úřadům; tím si vysloužil nenávist demiurga za Ježíšův triumf nad smrtí a pozemským životem.

David Douglas – Ztracené kulty a tajemná náboženství

Rubriky
Gnóze

Albigenští a katolická inkvizice

Albigenští (kataři) představují proud křesťanského gnosticismu, který se objevil v průběhu 11. a 12. století v jihozápadní Francii. Smutnou pravdou o tomto vlivném náboženském hnutí je, že se o něm ví spíše kvůli krutému zásahu katolické církve, křížové výpravě proti albigenským ve 13. století, než díky jeho rozkvětu a nekonvenčním křesťanským myšlenkám. Zdá se, že jedním z hlavních témat albigenské ideologie byl dualismus, který čerpal z manichejského pojetí dobra a zla ve světě. Dualismus chápali albigenští tak, že smysly vnímaný svět, ve kterém žijeme, stvořila ďábelská, démonická síla čili demiurg a že lidé musí protrpět řadu reinkarnací na Zemi, než se osvobodí a budou moci dlít v neustálé přítomnosti milujícího Boha. Ačkoli albigenští uctívali Ježíše jako učitele a průvodce duchovním životem, rozlišovali mezi Bohem demiurgem ze Starého zákona – zosobněným v Jahvovi – a milujícím Bohem, Ježíšovým otcem, který se objevuje v Novém zákoně. Někteří současní vědci se vyjádřili že víra albigenských v reinkarnaci je posouvá blíže k názorům pythagorejců a dokonce k buddhismu než ke křesťanství. Dalšími hlavními principy životního stylu albigenských bylo vegetariánství a vyhýbání se křesťanským sňatkům, které pokládali nejen za kacířské, nýbrž za škodící životu – je špatné rodit děti do padlého světa, a proto je to třeba odmítnout. V praxi však byla albigenským nutnost rozmnožování jasná – aby došly vysvobození i budoucí duše. I když u albigenských existoval kněžský stav – byli tu kněží a kněžky, parfaits a parfaites, tzv. dokonalí, kteří žili v celibátu – nebylo jeho úkolem prostředkovat mezi Bohem a člověkem jako v případě kněží katolických. Jakožto gnostikové albigenští učili, že přímý kontakt s Bohem je přístupný každému a úkolem kněží je usnadňovat tuto zkušenost, a ne být mostem mezi tímto a oním světem. Parfaits a parfaites získali své tituly podstoupením obřadu zvaného consolamentum, ústředního a jediného obřadu, který albigenští uznávali za součást své víry. Obdržet consolamentum v rozkvětu života znamenalo, že účastník se zaslíbil životu bez požívání masa, v naprosté sexuální čistotě a s pravidelnými půsty. Ačkoli to možná zní jako depresivní recept asketů, jsou tací, komu tento slib spíše připomíná životní zásady indických jogínů. Opravdu, když se parfaits setkali tváří v tvář s hněvem katolické inkvizice a byli upalováni, mnozí prý šli do plamenů dobrovolně a zdálo se, že necítí žádnou bolest. Je také pravda, že existovali „obyčejní“ albigenští, kteří uzavřeli dohodu (convenanza), že obdrží consolamentum (požehnání) na smrtelné posteli – pokládali to za svou duchovní potřebu.

O životě albigenských toho tolik víme částečně také zásluhou pečlivosti, s jakou svatá inkvizice uchovávala přísně vedené písemné záznamy. Když papež Inocenc III. Vyhlásil křížovou výpravu proti rostoucímu katarskému kacířství, nemohl tušit, že o více než sedm set let později bude jiný papež žádat o odpuštění za jeho činy. Inkvizice zaznamenala jak příbuzenské svazky a vazby těch, kdo vytrvali v této víře, tak tresty jež na ně byly uvaleny. Je známkou vlivu hnutí ve své době, že katolická církev cítila potřebu vymazat albigenské tak silně. Nejenže jeho liberální nádech dualismu vytvářel hrozbu vedoucímu postavení katolické církve v duchovním životě; ke všemu se z Languedoku (doslova „langue d´Occitane“ – okcitánská řeč, okcitánština) šířilo kulturní hnutí trubadúrů. Trubadúři znalí poezie umění a hudby představovali součást rytířství, které spojovalo představy o duchovní a lidské lásce. Když křižácká výprava potlačila albigenské, zahnala do ilegality také trubadúry. Někteří badatelé jsou přesvědčeni, že hnutí trubadúrů znamenalo ranou renesanci a že činy katolické církve zpozdily onen nový rozkvět, který se později objeví v Itálii. Ať je pravda jakákoli, zdá se, že tento proud gnosticismu nebyl nikdy zcela vyhlazen. Rodí se stále znovu v různých dobách a jeho dualismus bude v nějaké formě vždy součástí evropské duchovní tradice. [/justify] „…duše mužů a žen jsou stejné a bez rozdílu, celý rozdíl mezi mužem a ženou spočívá jen v jejich těle, jež učinil Satan.“ …Vilém Belibasta, příslušník hnutí katarů v inkvizičním protokolu David Douglas – Ztracené kulty a tajemná náboženství