30. 8. 2020

Hlubší než nebe, větší než prostor

Od cesta

ZBOŽNOST A SEBEPOZNÁNÍ :
dvě křídla jednoho ptáka – z knihy Hlubší než nebe, větší než prostor.
Jednou si ke mně přišla pro radu nějaká žena, která sváděla velký vnitřní boj s modlitbou. Řekla mi, že dříve modlitbu milovala a bezvýhradně věřila v její sílu. Když ale začala se sebedotazováním, měla pocit, že když se modlí, pocit jednoty slábne a pocit duality sílí. Hluboko v její mysli byla zakořeněná představa, že k tomu, aby se mohla modlit, jsou zapotřebí dva: ten, kdo se modlí, a Bůh. Sebedotazování jí však ukázalo, že existuje pouze jedno vědomí, projevující se jako mnohočetnost. Začala modlitbu odmítat v domnění, že modlitba ji udržuje v sevření duality.
Když to člověk posuzuje myslí, není to nijak neobvyklá projekce. Ale z prostoru čistého Bytí se modlitba a chvála Nejvyššího nijak neliší od neduální kontemplace. Ať už máme o Bohu jakoukoli představu, ryzí Boží realita ji přesahuje. I nevěřící se ve chvílích největšího zoufalství modlí k vyšší síle, protože uznání a přijetí této síly je přirozený instinkt všech lidských bytostí. Za pojmy „já“ a „Bůh“ existuje jen Jeden. I přesto, že jsme stále uvězněni v okovech mysli, nedokážeme na Boha úplně zapomenout. Jen ještě nejsme připraveni nebo ochotni splynout s jednotou.
Zrodí-li se ve vás naléhavá touha objevit Pravdu, může z pocitu důvěrnosti nebo víry v Nejvyšší realitu vytrysknout i modlitba. Najednou se přistihnete,že říkáte: „Vše za co se považuji a o čem věřím, že jsem, ponechávám u Tvých nohou. Vezmi si mě, pohlť mě, vypij mě, rozpusť mě v sobě.“ To je prostor, kde se dotazování a modlitba setkávají. Tato žádost je tak mocná, že nemůže být nevyslyšena. Mysli možná nedává žádný smysl, avšak ve vás se zrodilo spontánní porozumění, jež vás přeneslo do přítomnosti Boha. Konec konců, na světě neexistuje dialog. Všechno je božský monolog – neboť ve skutečnosti neexistují dva. Existuje pouze jedna realita projevující se jako mnohost. Dalo by se říct, že pokud má mít dualita nějaký význam, pak je tu k poctě Nejvyššího, což v konečném smyslu znamená, že Nejvyšší uctívá samo sebe.
Pokud modlitbu považujete za duchovní praxi, musíte ji přeměnit na něco absolutně nevinného. Když dítě volá matku – maminko, maminko! – lze toto volání považovat za praxi? Modlitba je naléhavá prosba. Duší modlitby je touha, z níž vyvěrá naše volání. Někdy lidé prostě necítí, že modlitba je pro ně to pravé. Takže pokud necítíte potřebu se modlit, nedělejte to. Pokud nemáte toto nutkání a přitahuje vás spíše sebedotazování, buďte ujištěni, že i schopnost a síla pohlédnout dovnitř vychází z Boha.
Mooji