11. 8. 2020

Smutek má svůj půvab

Od cesta

Osho, je možné oslavovat smutek?

Se smutkem se neztotožňujte. Staňte se jeho pozorovateli a radujte se z chvilek smutku, protože smutek má svůj půvab. Nebyli jste dosud nikdy v roli pozorovatelů. Vaše ztotožnění vám bránilo proniknout k poznání krásy okamžiků smutku. Kdybyste ho pozorovali, překvapilo by vás, o jaký poklad přicházíte. Podívejte – když jste šťastní, necítíte nikdy takovou hloubku jako když jste smutní. Smutek má svoji hloubku; štěstí je mělké. Jděte a pozorujte šťastné lidi. Takzvaní šťastní lidé, ti labužníci dobrého života – najdete je v klubech, hotelích, v divadlech – se pořád usmívají a překypují štěstím. Vždycky ale zjistíte, že jsou mělcí, povrchní. Nemají žádnou hloubku. Štěstí se podobá vlnkám na hladině; člověk žije mělce. Ale smutek má svou hloubku. Když jste smutní, váš smutek se nepodobá vlnkám na hladině, spíš je to obrovská hlubina Tichého oceánu – na míle hluboká.

Jděte do hloubky, pozorujte ji. Štěstí je hlučné; smutek je tichý. Štěstí je jako den, smutek je jako noc. Štěstí je jako světlo, smutek je jako tma. Světlo přichází a odchází, tma zůstává – je věčná. Světlo se občas rozsvítí; tma je tu pořád. Pokud se přiblížíte smutku, všechno to pocítíte. Najednou si uvědomíte, že smutek je tu jako objekt, vy ho pozorujete, jste jeho svědky, a najednou začnete být šťastní. Takový nádherný smutek! – květ tmy, květ věčné hlubiny. Je jako bezedná propast, tak tichý, tak harmonický – neslyšíte žádný hluk, necítíte nic, co by vás rušilo. Člověk se může propadat dál a dál do nekonečna a pak vyjít úplně omládlý. Je to jako odpočinek.

Záleží na vašem přístupu. Když jste smutní, myslíte si, že se vám stalo něco špatného. To je vaše interpretace, že se vám něco zlého přihodilo, a tak se ze smutku pokoušíte uniknout; nikdyo něm nemeditujete. Raději jdete někoho navštívit, na večírek nebo do klubu, anebo si pustíte rádio nebo televizi, začnete si číst noviny – prostě uděláte něco, abyste mohli zapomenout. Tohle je špatný přístup, kterému jste se naučili – smutek je špatný. Není na něm nic špatného. Je to jen další polarita života.

Štěstí je jeden pól, smutek je druhý. Blaženost je jeden pól, utrpení je druhý. Život se skládá z obou. Život v blaženosti se bude vyvíjet jen jedním směrem, ale nebude mít hloubku. Život ve smutku bude mít hloubku, ale nebude se vyvíjet. Žít ve smutku i v blaženosti je vícerozměrové; život se vyvíjí ve všech směrech. Prohlédněte si sochu Buddhy anebo se mi někdy podívejte do očí – a uvidíte obojí – blaženost, mír a klid, ale také smutek. Najdete blaženost, která v sobě obsahuje smutek, protože smutek jí dodává hloubku. Prohlédněte si Buddhovu sochu – je blažený a přitom smutný. Samo slovo „smutný“ ve vás probouzí špatná spojení – že něco je špatné. To je ale vaše interpretace.

Pro mě je život ve své úplnosti dobrý. A když porozumíte životu v jeho úplnosti, jen pak můžete oslavovat, jinak ne. Oslavování znamená: Ať se přihodí cokoli – já budu oslavovat. Oslavování není podmíněné nějakými věcmi: „Když budu šťastný, budu oslavovat,“ nebo „Když budu nešťastný, oslavovat nebudu.“ Oslavování není ničím podmíněné; já oslavuji život. Život přináší neštěstí – nevadí, já ho oslavuji. Život přináší štěstí – dobře, já oslavuji život. Oslavování je můj přístup, bez ohledu na to, co život přináší.

Problém je v tom, že kdykoli užívám nějakých slov, probouzejí ve vás určitá spojení. Když řeknu „oslavovat“, myslíte si, že člověk by měl být šťastný. Jak může člověk oslavovat, když je smutný? A já přece neříkám, že člověk musí být šťastný, aby mohl oslavovat. Oslavování je vděk za všechno, co vám život přináší, za všechno, co dostáváte od Boha. Oslavení je vděčnost. Už jsem vám o tom vyprávěl a budu vám o tom vyprávět znovu…

Jeden sufiský mystik byl velice chudý, hladový, zavrhovaný a unavený z putování. Přišel do jedné vesnice, kde chtěl přenocovat, ale nikdo ho nepustil dál. V té vesnici žili ortodoxní lidé, a když se potkáte s ortodoxními muslimy, těžko je o něčem přesvědčíte. Ani ve městě mu neposkytli přístřeší.

Noc byla chladná a on měl hlad, byl unavený a celý se třásl, protože nebyl dost oblečený. Seděl za městem pod jedním stromem. Kolem seděli jeho žáci a byli velice smutní, zklamaní, dokonce rozzlobení. Ale on se začal modlit k Bohu:
„Bože, jak jsi zázračný! Vždycky mi poskytneš to, co potřebuji.“

To se jim zdálo příliš. Jeden žák mu řekl:
„Počkej, teď to přeháníš, obzvláště dnešní noc. Tvoje slova znějí falešně. Máme hlad, jsme unavení, nemáme nic na sebe, a před námi je chladná noc. Všude kolem číhá dravá zvěř a nás nepustili do města, nemáme se kde schovat. Proč tedy děkuješ Bohu? Co tím myslíš, když říkáš: Vždycky mi poskytneš to, co potřebuji?“

A onen mystik mu odpověděl:
„Ano, a opakuji to znovu: Bůh mi poskytuje to, co potřebuji. Dnešní noc potřebuji bídu, potřebuji být odmítán, potřebuji být hladový, obklopený nebezpečím. Proč by mi to jinak On poskytoval? Je to moje potřeba. Potřebuji to a musím za to být vděčný. Bůh se tak nádherně stará o moje potřeby. Je opravdu skvělý!“

To je přístup, při kterém nezáleží na okolnostech. Okolnosti nejsou důležité. Oslavujte, ať se děje cokoli. Pokud jste smutní, pak oslavujte, protože jste smutní. Pokuste se o to. Jen to zkuste a budete překvapeni – ono to jde. Jste smutní? – roztančete se, protože smutek je nádherný, je to tichý květ bytí. Tančete, radujte se, a najednou pocítíte, že smutek odplouvá do dálky. Zanedlouho na smutek zapomenete a budete oslavovat. Přeměnili jste energii.

Je to alchymie: přeměnit nejběžnější kov v ryzí zlato. Smutek, zloba, žárlivost – běžné kovy, které mohou být proměněny ve zlato, protože se skládají ze stejných prvků. Mezi zlatem a železem není žádný rozdíl, protože mají stejnou podstatu, stejné elektrony. Už jste někdy pomysleli na to, že kousek uhlí i ten největší diamant na světě jsou vlastně totéž? Není mezi nimi žádný rozdíl. Ve skutečnosti se z uhlí, které bylo milióny letstlačováno zemí, stane diamant. Jen rozdíl tlaku, ale oba se skládají z uhlíku, ze stejných částic.

Obyčejné může být změněno ve vyšší. Obyčejnému nic nechybí. Jediné, co je zapotřebí, je jiné přeskupení, jiná sestava. To je všechno, oč běží v alchymii. Když jste smutní, oslavujte, a dáte smutku nové složení. Vnesete do smutku něco, co ho promění. Vnesete do něho oslavování. Jste rozzlobeni? – Zatančete si. Ze začátku bude tanec hněvivý. Začnete tančit a váš tanec bude plný hněvu, agresivity, násilí. Ale po chvíli se bude stávat čím dál tím mírnější a jemnější, až najednou zjistíte, že jste na hněv zapomněli. Energie se přeměnila v tanec.

Když jste ale rozzlobení, na tanec ani nepomyslíte. Když jste smutní, nemůžete pomyslet ani na zpívání. Proč ale neproměnit smutek v píseň? Zazpívejte si, zahrajte si na flétnu. Zpočátku bude melodie smutná, ale na smutné melodii není nic špatného. Už jste slyšeli, jak někdy za parného odpoledne, když je všechno kolem rozpálené do běla, začne v mangovém háji zpívat kukačka? Zpočátku je její zpěv smutný. Kukačka volá na svého milého, přivolává ho v parném odpoledni. Všechno kolem žhne a ona touží po lásce. Je to smutný zpěv, ale nádherný. Zanedlouho se smutná melodie promění ve šťastnou. Její milý jí odpovídá z druhého lesíka. Už není horké odpoledne, srdce se zchladilo. I zpěv se proměnil. Všechno se změnilo, když milý odpovídá. Je to alchymická změna.

Jste smutní? – začněte zpívat, modlit se, tančit. Cokoli můžete udělat, udělejte, a zanedlouho se obyčejný kov promění v ušlechtilejší – ve zlato. Jak jednou ten klíč objevíte, život pro vás nebude už nikdy stejný. Budete s ním umět otevřít každé dveře. A toto je onen univerzální klíč: oslavujte všechno.

Slyšel jsem vyprávět o třech čínských mysticích. Nikdo neví, jak se jmenovali. Byli známí jen jako „Tři smějící se svatí“, protože nikdy nic jiného nedělali; jen se pořád smáli… Šli od města k městu a smáli se… Zastavili se na tržišti a od srdce se smáli… Všichni trhovci je obklopili. Všichni lidé kolem k nim přicházeli, obchody se zavíraly a zákazníci zapomněli, proč sem vlastně přiš-li. Tihle tři lidé byli opravdu nádherní – smáli se, až se za břicho popadali.

A pak se to stalo nakažlivým a začali se smát všichni. Celé tržiště se smálo. Změnila se tak jeho podstata. A kdyby ty tři někdo požádal: „Řekněte nám něco,“ odpověděli by: „Nemáme vám co říct. Prostě se smějeme a měníme podstatu.“ Ještě před chvílí bylo tržiště místem, kde lidé přemýšleli jen o penězích – toužili po penězích, byli chamtiví, peníze byly ve středu jejich pozornosti – a najednou sem přišli ti tři blázni a začali se smát, a změnili tak podstatu celého místa. Teď už nikdo neobchodoval. Lidé zapomněli, že sem přišli nakupovat a prodávat. Nikdo se už netrápil hamižností. Lidé se smáli a tančili kolem těch tří bláznů. Na chvilku se jim otevřel nový svět.

Ti tři putovali po celé Číně, od místa k místu, od vesnice k vesnici a pomáhali lidem se smát. Smutní lidé, rozzlobení lidé, hamižníci i žárlivci: všichni se s nimi naučili smát. A mnozí z nich si uvědomili, oč jde – člověk se může proměnit. A pak, v jedné vesnici se stalo, že jeden z těch tří zemřel. Vesničané se shromáždili a říkali si:
„Teď nastanou nesnáze. Teď uvidíme, jestli se budou smát. Zemřel jim přítel, budou ho muset oplakávat.“
Ale když ti dva přicházeli, tančili, smáli se, oslavovali i smrt. Vesničané si říkali:
„Co je moc, to je moc. To se nehodí. Když zemře člověk, není uctivé smát se a tancovat.“

Oni jim ale odpověděli: „Vy nevíte, co se stalo! Všichni tři jsme se vždycky přeli o to, kdo z nás umře první. A on vyhrál; porazil nás. Celý život jsme se smáli spolu s ním. Jak bychom ho tedy mohli vyprovodit na jeho poslední cestě něčím jiným? – Musíme se smát, musíme se radovat, musíme oslavovat. To je jediné možné rozloučení s člověkem, který se celý svůj život smál. A když se nebudeme smát my, bude se smát on nám a bude si myslet: ‚Vy blázni! Tak už jste se zase chytili do pasti?‘ My vůbec nevnímáme, že je mrtvý. Jak může umřít smích, jak může umřít život?“

Smích je věčný, život je věčný, oslava pokračuje. Herci semění, ale drama trvá. Vlny se mění, ale oceán je tu stále. Vy se smějete, přestanete, ale začne se smát někdo jiný, protože smích je tu pořád. Jednou oslavujete vy, podruhé někdo jiný, ale oslavování zůstává. Existence je nepřetržitá, je to kontinuum; ani na chvilku není přerušena. Ale vesničané tomu nerozuměli, a tak se toho dne smát nedokázali.

Potom mělo být tělo spáleno a vesničané řekli:

„Vykoupeme ho, jak to předepisují naše obřady.“

Oba přátelé však odmítli:
„Ne, náš přítel nám řekl: Nevykonávejte žádné obřady, ponechte mi můj šat a nekoupejte mě. Položte mě na hranici tak jak jsem. Musíme ho tedy uposlechnout.“

A pak došlo najednou k velké události. Když položili tělo na hranici, starý muž provedl svůj poslední trik. Měl totiž v šatech uschované velké množství prskavek a najednou z toho byl ohňostroj! Teď už se začali smát i vesničané. Ti dva blázni tančili a celá vesnice tančila s nimi. To nebyla smrt, to byl nový život.

Žádná smrt není smrtí, protože každá smrt otevírá nový vstup – je to počátek. Život nemá konce, je tu vždycky nový začátek, vzkříšení. Pokud změníte svůj smutek na oslavení, pak budete také schopni změnit svou smrt ve vzkříšení. Učte se tedy tomu umění dokud je čas. Nepřipusťte, aby smrt přišla dřív, než jste se naučili tajemné alchymii proměny obyčejných kovů v ušlechtilé. Umíte-li změnit smutek, umíte změnit i smrt. Budete-li oslavovat bez podmínek, až přijde smrt, budete se moci smát, budete moci oslavovat, budete šťastní. A pokud umíte oslavovat, smrt vás nemůže zabít. Naopak, to spíš vy zabijete smrt. Ale začněte už, pokuste se o to. Nemáte co ztratit. Lidé ale bývají tak hloupí, že i když není co ztratit, o nic se nepokusí. Řekněte mi, co se tu dá ztratit?

~z Oshovy knihy „ ŽIVOT, LÁSKA, SMÍCH“

 647 celkem přečteno,  1 dnes přečteno