Většina z nás se smrti bojí
Většina z nás se smrti bojí, protože nevíme, co je to žít. Nevíme, jak žít, a proto nevíme, ani jak umřít. Dokud se budeme bát života, budeme se bát i jí. Člověk, který nemá strach ze života, nebojí se být nejistý, protože rozumí, že vnitřně, psychicky, žádná jistota neexistuje. Jakmile není jistoty, je jenom nekonečný pohyb, a život a smrt jsou pak jedno a totéž. Člověk žijící bez konfliktu v lásce a kráse se žádné smrti nebojí, protože milovat znamená umírat. Když umřete všemu, co znáte: své rodině, své paměti, všemu, co jste kdy cítili, potom je smrt procesem očištění a omládnutí, který s sebou přináší nevinnost. A jenom ten, kdo je nevinný, má v sobě vášnivou naléhavost, neznámou lidem pouze věřícím a hloubajícím, co bude po smrti. Abyste zjistili, co se stane, až umřete, musíte umřít. To není vtip. Musíte umřít – ne fyzicky, nýbrž psychicky, vnitřně – umřít všemu, co vám bylo drahé, i všemu, co vám přineslo hořkost. Když umřete některému svému potěšení, nepatrnému anebo velkému – a to přirozeně, bez nátlaku a odůvodňování -, pak pochopíte, co je to skutečně umřít. Umřít znamená mít mysl zcela vyprázdněnou od „já“, od všech každodenních tužeb, potěšení a trápení. Smrt je obnova – proměna, na které se nepodílí myšlení, protože každá myšlenka je vždycky stará. Smrt je ale něco naprosto nového. Je osvobozením od všeho, co jste poznali. S ní teprve žijete.