12. 4. 2020

Naše Ego

Od cesta

„Život není tak vážný, jak se mě snaží přesvědčit má mysl.“ Budha Slovo „Já“. V běžné řeči je to jedno z našich nejpoužívanějších slov. Dle toho, jak jej použijeme, představuje buď největší omyl nebo nejhlubší pravdu. Proč? Toto slovo spolu s jeho odvozenými tvary: mne, mě, mi, moje, sám, apod. dokládá základní omyl, nepochopení toho, kdo opravdu jsme. Dává nám falešný pocit identity, tzv. ego. Co obvykle myslíme tím, když vyslovíme slova: „já, mně, mne, moje, sám“? Když jsme malými dětmi, rodiče vydávají nám ještě nesrozumitelné zvuky- určité jméno. Je to tzv. naše jméno, které po čase začněme spojovat se svou osobou. V tomto období o sobě mluvíme ve třetí osobě. Brzy na to se naučíme magickému slůvku „já“. Toto „já“ začneme stavět do stejné roviny jako své jméno. Tak dojde k tomu, že si „já“ spojíme se svou identitou. Myšlenky, které pak budou následovat se automaticky budou odvíjet od „já“ a dojde k tomu, že o sobě již nebudeme přemýšlet ve třetí osobě „on“ , nýbrž v osobě první „já“. Věci, které s tím nějak budou souviset budeme pociťovat jako „moje“. Takto se ztotožníme se „svými“ věcmi či myšlenkami a začneme je pociťovat jako část svého „já“ a odvodíme od nich i svou identitu. Jak rosteme, myšlenky se stále točí kolem původní myšlenky na „já“ a my se postupně ztotožníme s „naší“ národností, rasou, pohlavím, hmotným tělem, profesí, rolí: dítěte, otce, matky, manžela/-ky, atd. Ztotožníme s nabytými názory, vědomostmi, vzorci chování- co se má či nemá dělat, co máme a nemáme rádi, s událostmi, které se nám v minulosti staly, vzpomínkami. To všechno jsou ve své podstatě pouhé myšlenky, které definují „já“ jako „můj příběh života“ a spojuje je pouze to, že je vnímáme jako součást „já“. Následně když o sobě hovoříme jako o „já“, hovoříme pouze o svých myšlenkových procesech a emocích, které nás životem doprovázejí. Ego velmi posiluje jedna ze základních myšlenkových struktur, a tou je „identifikace“. Je to slovo odvozené z latinského „idem“ nebo-li „totožný“ a „facíre“ znamená „činit“. Takže pokud se s něčím identifikuji, činím je totožným, stejným, jako jsem já. Danému objektu přisuzujeme spojitost se svou osobou, a tak ji zahrnujeme do své identity. Snažíme se najít sami sebe ve věcech, ale to se nám nemůže nikdy podařit. Opak je pravdou. Začneme se v nich ztrácet a to je osudem ega. Že ne? Tak si jen uvědomme, jakým způsobem na nás působí reklama: jak máme chodit oblékáni, jak bychom měli vypadat, jak se snažíme ztotožnit s určitými osobami a chceme vypadat stejně jako oni. Je paradoxem, že to, co udržuje naši konzumní společnost v chodu- hledání sebe sama skrze věci- nefunguje, protože ego můžeme uspokojit pouze na krátkou dobu. Pak chce zase více a více. Už mu nestačí co má, čeho dosáhlo, ale naopak se opět začne cítit nespokojené. Za hmotný svět bychom měli být vděční, ne jim opovrhovat. Avšak pokud si svět začneme zplošťovat myšlenkovými abstrakcemi, vzdáváme se možnosti zažít život Vesmíru. Většina lidí nežije ve skutečné realitě, ale pouze v realitě pojmové. Pokud věci využíváme pouze jako prostředky k sebezdokonalení a hledáme se v nich, nemůžeme je dostatečně ocenit. Toto je zvykem ega. Když se ego ztotožní s nějakou věcí, vytvoří si k ní vztah a začne mít pocit, že ji vlastní. A toto je základním měřítkem rozvoje ekonomických struktur naší společnosti: „stále více“a nekonečná honba za tím. Avšak žádná věc nikdy neměla nic společného s tím, kým doopravdy jsme. Jak se ale zbavit připoutanosti k věcem? Je to téměř nemožné. Zezačátku postačí, když své vztahy k věcem budeme pozorovat a uvědomíme si je. Jakmile se ve věcech přestaneme hledat a sebe dle nich posuzovat, naše připoutanost zmizí sama od sebe. Většina lidí odvozuje od svého vzhledu podstatnou část své identity, a to buď krásu nebo ošklivost. Přesněji řečeno, odvozují svou identitu od myšlenek spojených s „já“, které si chybně spojují se svým mentálním obrazem, čili představou o svém těle. Možná by stačilo, aby si uvědomili, že naše tělo je pouhá fyzická forma. Oblek, jež se s každou inkarnací mění. Jeho existence je časově omezená a končí zánikem. To ovšem neznamená, že se o své tělo nemáme starat nebo jej zanedbávat. Není na škodu, pokud kondici svého těla zlepšíme pomocí vhodné stravy a pohybu. Pokud si vlastní tělo nebudeme spojovat s tím, kým jsme, nebude to ani ovlivňovat naši identitu ani pocit vlastní hodnoty. Protože se ego vždy ztotožňuje s formou a hledá se v ní, pak se také vždy v ní i ztrácí. Kromě vnějších forem jako jsou tělo a věci, existují i myšlenkové formy vnikající do naší mysli, se kterými se lidé velmi často ztotožňují. Ego vzniká tehdy, když se pocit „já jsem“- ve vědomí čistého Bytí- smísí s nějakou formou. To je definice ztotožnění se. Pak je to Bytí v zapomnění, absolutní oddělenosti, iluzi, omylu, která realitu mění v něco nepříjemného. Většina lidí se ztotožňuje s hlasem, který má ve své hlavě. Je to nepřetržitý tok myšlenek, emocí. Je to mysl odvozená od vlastního „já“- egoická mysl, která se nachází v každé vzpomínce, názoru, reakci či emoci. Z duchovního hlediska se tomu říká nevědomí. Základem veškerého myšlení jsou opakujíc se myšlenky, emoce, reakční vzorce, s nimiž se nejvíce ztotožňujeme a této entitě se říká „ego“. Když se řekne „já“, většinou z nás mluví ego, ne my sami. Ego tvoří myšlenky a emoce, vzpomínky s nimiž se ztotožňujeme, které považujeme za svůj příběh. Také jde o navyklé role, které hrajeme v životě, aniž bychom si to vůbec uvědomili. Ego je rovněž tvořeno identifikací s majetkem, názory, vzhledem, dlouhotrvající záští, sebeposuzováním nebo posuzováním jiných. Jestliže žijeme v zajetí našeho ega, tzn. že své „já“ ztotožňujeme se svou myslí a emocemi, zákonitě budeme svou existenci pociťovat jako nejistou, protože myšlenky i emoce jsou pomíjivé. Každé ego neustále bojuje o své přežití, proto se snaží bránit nebo se zvětšit. Aby si udrželo „já-myšlenky“, musí neustále vytvářet také jejich protipól, tzv. myšlenky „ti druzí“, protože pojem „já“ nemůže bez pojmu „ostatní“ existovat. Ty druhé většinou vnímáme jako své nepřátele. Do tohoto náhledu patří hlavně negativní hodnocení ostatních lidí, ať už jim to říkáme tváří v tvář nebo jen v myšlenkách. Vztek je emoce, která stěžování, nelibost a hodnocení ostatních lidí téměř vždy doprovází a která výrazně ego posiluje. Vadí nám nepoctivost, chtivost, nečestnost ostatních lidí, co dělají, to co dělali v minulosti, to co řekli, když pokazili to, co udělat měli či nikoliv? Ego zlost miluje. Místo toho, abychom byli k ostatním tolerantní a přehlédli jejich chování, jelikož jsou nevědomí, snažíme se je zabudovat do jejich identity. To, na co reagujeme u ostatních, posilujeme vždy i u sebe. Nereagovat na ego ostatních, je jedním z nejúčinnějších způsobů, jak postupně rozpustit své i kolektivní ego. Toho však dosáhneme pouze tehdy, pokud si uvědomíme, že jednání lidí kolem nás vychází z ega a že je výsledkem naší kolektivní poruchy. Pak si uvědomíme, že nejde o nic osobního a chování ostatních se nás nebude tolik dotýkat. Nepřítel se z člověka stane až tehdy, když začneme osobně brát jeho nevědomí, jeho ego. Nereagovat na něj není v žádném případě aktem slabosti, ale naopak, aktem síly, protože dokážeme prohlédnout ego až ke zdravému jádru, které je v každém člověku přítomné jako jeho čisté já-bytí. To ovšem neznamená, že někoho nemůžeme upozornit na jeho chybu nebo nedostatek za účelem nápravy. Stačí, když se vzdáme křiku, nadávání, stížností a budeme se držet neutrálních faktů, které sdělíme klidně. Hledání chyb na druhých, kritizování, nepřátelský postoj posilují oddělenost ega, což je pro jeho přežití nezbytné. Když si stěžujeme, či kritizujeme, dáváme tím najevo, že situace nebo osoba, kterou kritizujeme je špatná a my víme, jaká by měla být. Nic neposiluje ego více než pocit, že máme pravdu. Když jsme přesvědčeni o tom, že máme pravdu, ztotožňujeme se s určitým mentálním postojem, pohledem, názorem, soudem. Abychom mohli mít pravdu, potřebujeme mít k tomu někoho, kdo ji mít nebude- zákon duality. K tomu, abychom mohli mít silnější identitu, musíme ji někomu oslabit, označit něco nebo někoho za nesprávné. Takto můžeme zpochybnit hodnotu člověka i situace. Všechny slovní útoky, nadávky, stížnosti říkají vlastně jedno: „Tohle se nemělo stát“. Patent na pravdu nám dává vzhledem k souzené osobě nebo situaci zdánlivou pozici morální převahy. A právě díky tomuto pocitu převahy a nadřazenosti ego nejvíce roste. V člověku tak ještě více zesílí pocit oddělenosti od ostatních. Egoické vzorce ostatních lidí, které v nás vyvolávají nejsilnější odezvy a které si chybně vykládáme jako jejich vlastnosti, bývají také našimi vzorci, které u sebe nechceme nebo neumíme rozpoznat. Proto se můžeme od svých „nepřátel“ hodně naučit. Co nám na nich nejvíce vadí, rozčiluje? Sobectví, necitlivost, touha vše ovládat, či něco jiného? To co nesnášíme na ostatních a nejsilněji na to reagujeme, najdeme i v sobě. Je to ale pouze forma ega, což znamená, že je zcela neosobní. Nemá nic společného s tím, jací jsou druzí, ani nic s tím, kdo jsme my. Pouze pokud se s danou formou ztotožníme, budeme ji vnímat jako nebezpečnou pro své já. Když už teď víme, jaké ego je, bude pro nás mnohem snadnější na ně nereagovat a nebrat si jeho útoky, nadávky, výtky a obviňování osobně. Nikoho nebudeme považovat za špatného, protože budeme vědět, že je to pouze jeho ego. Pokud si uvědomíme, že veškeré utrpení vzniká pouze na základě egoické mysli, budeme schopni hlubšího soucitu a přestaneme přilévat olej do ohně, který stravuje všechny egoické vztahy. Vzdejme se touhy po pomstě, která egu jen prospívá.