Prázdné zrcadlo
Za svého pobytu v klášteře jsem byl neustále odkazován zpět ke každodennímu životu, zpět k jeho jednoduché rutině. Jakmile jsem se chtěl vytasit s nějakou chytrou teorií, hned mě buď ignorovali, nebo zesměšnili, nebo mi zdvořile řekli, abych nemluvil nesmysly. Podstatné je »tady a teď«, ať dělám cokoliv – promývám v kuchyni rýži, trhám plevel, loupu brambory, učím se japonsky, piji čaj nebo medituji. Musím rozřešit koan, předmět svých meditací, a nemám zbytečně těkat sem a tam. Rozčilovalo mě a trápilo držet pořád jazyk za zuby, nebýt schopen hovořit, nebýt schopen říci: »Tady jsem, já, něco jsem prožil, o něčem přemýšlím, myslím, že jsem na něco přišel, že něco vím, něčemu jsem porozuměl – prosím vás, poslechněte si mě!« Nejvíc mě to rozčílilo tehdy, když jsem zjistil, že meditování, dokonce i ten zpackaný a roztěkaný druh meditace, který jsem byl schopen provozovat já, vede k novému vnímání barev a tvarů. Procházel jsem se klášterní zahradou a náhle jsem si uvědomil, že pohled na chomáče mechu, roztroušené po kamenech, nebo na pomalu plující zlaté rybky či na rákosí kývající se ve větru, mě přivádí do extáze. Jak jsem se tak ztrácel v barvách a tvarech kolem sebe, cítil jsem se úžasně odosobněný; pocit této vzdálenosti ode všeho jsem znal z dřívějška, z Afriky, když jsem bral hašiš. Nyní jeho příčinou nebylo jen pozorování a uvědomování si »krásných« věcí, jako třeba zlatých rybek nebo mechu; stejný efekt vyvolal i plný odpadkový koš či psí hromada plná much. Přitom tomhle »getting high« mi přinášelo daleko větší uspokojení nežli hašiš, protože jsem cítil štěstí, klid a občas příjemné napětí, zatímco s hašišem jsem nikdy nevěděl, jak to dopadne. Někdy byly mé pocity příjemné, ale častěji hnusné a plné děsu. Někdy jsem mel také vize, ošklivé a zmatené, jako třeba najednou jsem viděl dálnici, nekonečnou, ponořenou v podivném neskutečném světle… Ale teď mě vůbec žádné vize netrápily. Bylo to prostě tak, že jsem skutečně viděl všechno, na co jsem se díval. Pokoušel jsem se najít nějaké vysvětlení a došel jsem k závěru, že pod tlakem každodenních stresů a okolního prostředí jsme příliš uspěchaní, příliš nervově napjatí, než abychom byli schopni plně vnímat sebe i svět kolem. Žádný ze smyslů pak nepracuje naplno, k tomu ještě děláme příliš mnoho věcí najednou, přemýšlíme o mnoha věcech najednou a výsledek je, že nic nedotáhneme do konce a neuspějeme v ničem. Alkohol, hašiš nebo nějaká nebezpečná činnost, například řízení motorky, jsou jediné příležitosti, kdy jsme schopni soustředit svou pozornost pouze jedním směrem. Strom je fantastický příklad krásy, ale kdo má dnes čas dívat se na strom? Když jsem teď byl najednou neočekávaně, dokonce nechtěně, schopen pozorovat a skutečně vidět věci, které mne obklopovaly, považoval jsem to za událost natolik důležitou, že jsem chtěl, aby můj objev byl potvrzen a uznán příslušnými autoritami. Ale mistr nejevil ten nejmenší zájem, dokonce mi ani nevěnoval jedno ze svých vzácných kývnutí hlavou. Považoval za zcela normální, že mech na kameni a planý odpadkový koš jsou vizuálně zajímavé – tak normální, že jakýkoliv komentář je ztrátou času. Zenové kláštery jsou tvrdé a strohé… Přesto jsem byl čas od času pochválen, dokonce i zvlášť pozván hlavním mnichem do jeho soukromého pokoje, kde jsem dostal hořký čaj a sladké koláčky, aniž bych měl tušení, co jsem zrovna udělal tak dobře. Jednou jsem pár týdnů držel službu »čajového mnicha« (mnišský oděv jsem v klášteře nikdy nenosil, vždycky jen džíny a černý svetr, v zimě černý vatovaný kabát). Mou povinností bylo vyklouznout po třetí meditaci tiše z haly, letět do kuchyně, připravit do veliké konvice čaj a co nejrychleji se vrátit zpátky. Můj příchod byl ohlášen hlavním mnichem, který udeřil do gongu a já se musel poklonit před oltářem. Pak jsem každému nalil čaj – o šálky jsem se starat nemusel, ty zajišťoval jiný mnich. Jedenkrát se ale přihodilo, že šálky nebyly. Stál jsem tam s konvicí čaje a nikdo neměl šálek. Po prvním momentu překvapení mi bylo jasné, že nemohu jen tak zůstat stát. Položil jsem konvici na zem, poklonil se k oltáři a letěl do kuchyně pro nějaké šálky. Všechno, co se v zenovém klášteře děje, podléhá pevně stanovenému řádu. I ty nejjednodušší činnosti jsou částí tradičního ceremoniálu – avšak pro případ nepřipravených šálků není stanoven žádný ceremoniál. A tak jsem na místě vytvořil nový: vrátil jsem se zpátky s tácem plným šálků, který jsem našel v kuchyni (později jsem zjistil, že to nebyly ty pravé na čaj, ale stejně nebyl čas hledat nějaké jiné), uklonil jsem se k oltáři a bodhisatvovi, rozdal šálky, položil tác dozadu za oltář a nalil každému čaj. Zdálo se mi to jako přijatelný způsob řešení neočekávané situace. Moji učitelé – sám mistr, hlavní mnich a později i Petr – považovali tento případ za důležitou událost. Potřikrát mi bylo řečeno, že jsem se osvědčil jako dobrý žák. zenový trénink klade důraz na to, aby člověk prožíval svůj život »při plném vědomí«, to jest, aby si plně uvědomoval každý moment své existence, svého jednání a situací, v nichž se nachází. Výsledkem zenového tréninku má být jedinec, který se plně soustředí na všechno, co dělá, jehož snahou je dělat vše tak dobře, jak jen je možné, který je schopen plně si uvědomovat okolnosti, v nichž se nachází a svou úlohu, která mu v daném prostředí náleží. Dojde-li náhle k nečekané situaci, bude vědět, jak se s ní vyrovnat, a tím, že bude schopen zachránit sebe, zachrání i ostatní. Mnich, který zapomněl rozdat šálky, nebyl pokárán, protože všichni čaj dostali. Mistr dojedl a podíval se na mne. „Slyšel jsem, že se chceš stát buddhistou.“ „Ano, “ odpověděl jsem, „už delší dobu jsem vaším žákem, ale ještě jsem nevstoupil do řádu nebo nepřistoupil k víře, nebo něco takového, ať už se tomu říká jakkoliv. Tak bych to udělal rád nyní.“ „To se dá zařídit – máme k tomu účelu zvláštní obřad. Opravdu velice působivý obřad. Všichni naši mnichové a také všichni kněží, přináležející k našemu klášteru, přijdou sem. Všichni budou oblečeni do svých nejlepších rouch. Já budu mít roucho obřadní, cos viděl už předtím, třeba na Nový rok, je hrozně nepohodlné, protože brokát je těžký, ale dobře vypadá. Budou se zpívat sutry a ty budeš muset vystoupit dopředu, kleknout si, já ti položím několik otázek, ne které budeš muset odpovědět „ano“. Budeš muset prohlásit, že hledáš svou záchranu a útočiště u Buddhy, v Učení a Bratrství buddhistů. Také budeš muset potvrdit slibem, že odmítneš vstoupit do Nirvány, dokud všechny živé bytosti a vůbec vše živé nebude připraveno stát se částí nekonečné skutečnosti. Pak já dám znamení, začnou se znova zpívat sutry, Gi-san rozehraje bubny, hlavní mnich a Ke-san udeří do gongů a nakonec bude slavnost pro mnichy i pro hosty. Všechno se dá zařídit. Musím požádat hlavního mnicha, aby našel vhodné datum.“ Pohlédl na mne znova. Nevěděl jsem, co říci. Návrh se mi zdál velice přitažlivý, ale vpadalo to, že mistr něco očekává. „Dobře,“ řekl jsem tedy, „děkuji vám mnohokrát za vaši námahu.“ Mistr kývl. Pomyslel jsem si, že rozhovor je u konce, uklonil se a šel. Když už jsem byl téměř ve dveřích, zavolal mě mistr zpět. „Chtěl bych se tě na něco zeptat. Proč chceš, aby se obřad konal? Myslíš, že ti bude k něčemu dobrý? Že ti k něčemu dopomůže?“ Musel jsem připustit, že nemyslím. „Myslíš, když se staneš buddhistou, že se přiblížíš vyřešení koanu?“ Ne nemyslím. „Hmmm,“ pravil mistr a otočil se ke mně zády. Rozhovor teď byl opravdu skončen a já odešel. Hledal jsem v zahradě Han-sana a našel ho, jak nakládá na vozík okurky. „Jsi buddhista?“ zeptal jsem se. Han-san byl snad jednoduchý, vesnický chlapec, ale chápal velice rychle. „Já?“ optal se nevinně. „Já studuju zen-buddhismus.“ „Ale vždyť jo,“ řekl jsem netrpělivě, „vždyť já vím. Ale jsi ty buddhista?“ „Víš sám,“ odpověděl mi Han-san, „že JÁ neexistuje. Neustále se měním. V každé chvíli jsem jiný. Existuji, jako existuje oblak. Oblak je také buddhista. Voláš na mne „Han-sane!“ a já předstírám, že jsem včera byl tím, kým budu dnes. Ale to je tvoje věc. Ve skutečnosti tu žádný Han-san není. A jak může neskutečný Han-san být buddhistou?“ „Nekomplikuj to tolik, “ povídám já, „ptám se tě jenom, jestli jsi nebo nejsi členem Bratrstva buddhistů!“ „Je oblak členem oblohy?“ zeptal se Han-san. Vzdal jsem se. O ceremoniálu se už nikdy nemluvilo.