18. 6. 2020

Kundalini – šakti

Od cesta

Pataňdžaliho Jógasútra se o Kundaliní vyjadřuje jako o síle podpůrné. ) V čase stvoření světa Kundaliní vyživovala veškeré tvorstvo a stala se také součástí lidského těla. Říká se, že s koncem stvoření se hadí síla uložila k odpočinku. Je-li probuzena do své skutečné přirozenosti, stává se nehmotnou silou a plnoprávným dokonalým duchem. Následkem toho pak dochází i k povznesení individuální duše. V průběhu řízení nárůstu a zániku stvořené existence nejvyšší božství, prvotní nedělitelná celistvost,setrvává v rovnováze. Rozhodnutím Tvůrce se z oné celistvosti vyděluje energie (Šakti) coby lineární božská síla. Její božství je součástí Stvořitelova úkolu utváření vesmíru tak, jak ho známe, tedy slunce, planet a hvězd. )
Země je od Slunce vzdálena 148 milionů km, a přesto její faunu i flóru vyživuje sluneční zdroj. Není rozumné, abychom my na povrchu zemském hovořili o slunečních paprscích jako o něčem od slunce odděleném. A přece to tak člověk dělá: odděluje se od slunce a hledí si jen své práce zde na zemi. Výpočty rádiové astronomie ukazují, že pokud by se země více přiblížila k slunci, byla by v mžiku spálena jeho žárem. A přesto jsou sluneční paprsky životodárnou silou veškerého pozemského života. Stejně tomu je i s vlivem Boha na život sádhaky, který setrvává v oddělenosti. Podle geometrie vycházejí přímky z bodů do prostoru, ale nemají žádný rozměr. Podobně se i dráhy tvořivé či duchovní síly uvolňují a vyrážejí ze Slunce-Boha v podobě tří gun.
Sattva, nejvznešenější ze tří základních vlastností(guna), se projevuje jako první. ) Utvářejí ji paprsky, které vyzařují ze středu svrchovaného Boha, a jejím jemnohmotným výrazem je světlo. V józe se odpovídající centrum umístění síly Kundaliní v lidském těle nazývá sahasrára-čakra, která se nachází na temeni hlavy. První sattvická guna vydává neustálou světelnou záři. Z prachu první guny si potom svůj hrubý výraz vytváří guna druhá. Stejným způsobem si první sattva-světlo vytváří gunu pomocí nově nalezené síly a přitom rozprašuje částečky, které jsou ukládány do druhé guny (radžas). Tyto částečky potom pokračují involučním proudem a oživují jednotlivé duše. Srovnejme tento popis se zmínkou o přenosu života na věci a lidské bytosti se studnicí moudrosti Bhagavadgíty (XV.7):
„Toť věčný zlomek mne, (co) se projevuje v přírodě coby věci a tvorové a také vyživuje subjektivní sílu přírody; mysl a smysly v člověku.“
V další fázi tvoření se z guny radžas vytváří pět jemnohmotných částic smyslů: sluch, hmat, zrak, chuť a čich. Postupným štěpením ducha vstupujícího do lidského těla vznikají hrubé protějšky smyslů: éterické nebe, vítr, oheň, voda a země.
V průběhu procesu stvoření je lidská hlava obklopena sahasrára-čakrou, do které jsou ukládány mnohé jemné, ale dřímající síly. Moderní neurologie může jenom potvrdit hypotézu o rozmístění sil zahrnutou v tomto názorném jógickém modelu stvoření. Postupujeme-li níže, v další čakře (ádžňá), se vytváří radžasový kruh. Dále jsou čakry: višuddha, anáhata, manipúra, svádhišthána a múládhára. První částí lidské kostry, která se tvoří v oplozeném vajíčku, je hlava, pak následuje páteř a ostatní části lidského těla. Tímto způsobem vzniká vztah mezi jemnohmotnými duchovními prvky, v tomto případě principy, a jejich hrubými fyzickými protějšky.
Na své oživovací cestě lidským tělem se prvotní síla dostává do oblasti pleteně poblíž konečníku(múládhára-čakra), kde se vzdává svého jemnohmotného výrazu a beze zbytku se vtěluje. Proud prvotní síly je zde zastaven a vyčerpán a začíná se vytvářet guna tamas, která má povahu temnoty či zaslepenosti. Koloběh procesu, ve kterém se kauzální, tvořivá síla rozvíjí dle řádu stvoření, vytvářejíc lokální okruhy síly (guna), se bude opakovaně odvíjet až do skonání světa.
Slovy Bhagavadgíty (XV. 1, 2):
„Větve nehynoucího stromu ašvattha (fíkovník) se svou příčinou ve věčnosti se rozpínají dole i nahoře, v materiálním světě i ve vyšším světě ducha, odkud pochází všechen život. Jeho listy jsou posvátnými chvalozpěvy véd. Kdo to ví, je znalcem véd. Čerpá svou mízu ze tří gun přírody (sattva, radžas a tamas). Pod jeho listy jsou smyslové objekty. Jeho kořeny touhy a připoutanosti pronikají k lidské duši, a tak vyvolávají touhu a neustále se opakující činnost.“
Sušumná je považována za jakýsi dutý kanál (nádí), který prochází páteří a spojuje její spodní konec s mozkem. Cestou míšním kanálem(brahma-nádí) propojuje také múládhára-čakru, umístěnou mezi rozmnožovacími orgány a konečníkem, s otvorem brahma-randhry na temeni hlavy.
Kundaliní získala své jméno podle kruhového tvaru a představy ležícího hada třiapůlkrát stočeného, aby mohl zakrýt otvor múládháry, který je v anatomii považován za bazální pleteň. Každý zákrut svinutého hada odpovídá třem kvalitám(guna) sattva, radžas a tamas a polovičním stočením se vysvětluje přirozenost, která se za gunami skrývá. To je to, co Kundaliní v pravý čas nutí směřovat k nebi. Kundaliní je čistou inteligencí a prvotní silou. Ve vesmíru je přítomna jako nerozlišené bytí a v individuální duši jako rozlišená přítomnost. V hinduismu je to duchovní zbytek(šéša), který umožňuje individuální duši návrat ke svému Stvořiteli.
Uvnitř ohnivého trojúhelníku se nachází zářívý linga (svajambhú-linga) ve tvaru poupěte, okolo něhož je svinuta Kundaliní. Dokud je „kapuce“ Kundalini skloněna dolů“, individuální lidská bytost(džíva) nemůže spočinout v sobě ani se navrátit ke Stvořiteli a zůstává spoutaná v nepřetržitém uspokojování nahromaděných tužeb a chycená v síti opakujícího se koloběhu znovuzrození. Pokud Kundaliní spí, život je ve své nerozpoznané a nezkrocené dualitě otroctvím. Skutečným a konečným domovem Kundaliní je brahman(sahasrára-čakra) a individuální duše je pro ni pouze dočasným příbytkem. Obklopena temnotou, duše zapomíná na svou vlastní přirozenost. Jak jsme si již řekli, když rozpínající se tok božské síly vstoupí do lidského těla, vytváří zbytkové vlivy, které jsou tvořeny kombinací tří gun. Potom se díky tomu, že kanálem sušumná přichází životodárný vzduch (prána), vytvoří pět jemnohmotných prvků lidské bytosti (paňča tanmátra). Ty na oplátku při snižující se tvořivosti toku prány oživují múládháru. Všech těchto pět principů vytvořených během involuce, kdy se prána stává nedílnou součástí lidského těla, v sobě zahrnuje božskou sílu. Kundaliní, která je cílovou stanicí tohoto dolů směřujícího tvořivého toku, je její nevyčerpatelnou skrytou protiváhou.
V následující fázi se začíná tvořit kruh guny tamas, toho, co sestává z temnoty. Na konci sušumny v múládhára-čakře se začínají ukazovat hrubé (sthúla) formy jemnohmotných prvků (tanmátra), což vede ke vzniku pěti orgánů činnosti(karméndrija), jimiž jsou ruce, nohy, jazyk, vylučovací a pohlavní orgány. Prána je tak říkajíc uvádí do chodu. Viděli jsme, že pět orgánů poznání, které odpovídají smyslům sluchu, zraku, čichu, chuti a hmatu, je umístěno ve dvou kanálech (nádí), kterými jsou idá a pingalá. ) Jsou to dva kanály nehmotné energie, vedoucí po obou stranách páteře, které zajišťují cirkulaci prány.
Duše zapomíná svou podstatu, nesmrtelnost, nedotknutelnost a přirozenou blaženost (ánanda) a rozptyluje se vyhledáváním nových rozkoší i zármutků a pýchou na nové zájmy či vykonané povinnosti. Stává se smítkem ve vlnách, které se vynořuje a potápí, ale od břehu je stále stejně daleko.
Uvězněná duše, zachycena v koloběhu temnoty, není schopna do sušumny vstoupit. Pokud je Kundaliní v tomto stavu sebezaujetí fyzického těla nějakým způsobem probuzena, lpění a touhy zeslábnou, Kundaliní se vydá na svou cestu sušumnou a prána a mysl nabudou zušlechtěného, jemnohmotného výrazu. Stejně jako je loď v ústí řeky stržena proudem do moře, tak i duši, hledající útočiště v naprosté odevzdanosti, odvádí Kundaliní k Bohu. Je přirozeností věcí, že se navracejí tam, odkud pocházejí, a cyklický je i tok takových sil, jako je prána. Současná věda pro to nabízí mnoho paralel.
Každý ze tří a půl zákrutů svinuté Kundaliní odpovídá jednomu stavu vědomí (avasthá). Jsou to: džágrat, svapna, sušupti a turíja. Džágrat avasthá je stav bdění, v němž člověk bdí, myslí a jedná. Svapna je stav snění, kdy mysl funguje nezávisle na těle a okolním světě a zabývá se svým světem vnitřním. Sušupti je hluboký bezesný spánek, v němž si mysl přestává uvědomovat samu sebe. Turíja avasthá je „čtvrtý“, nadvědomý stav osvícení, který přesahuje ostatní tři stavy bdění, snění a hlubokého spánku. Je stavem absolutního vědomí, jednoty a blaženosti. )
Probuzení a vzestup Kundaliní si můžeme vysvětlit na následujícím prostém příkladu. Z kravského mléka můžeme vyrobit máslo, ale opačně to nelze. Kráva by musela máslo sníst a proměnit je opět v mléko. Kundaliní-šakti v lidském těle se podobá síle uvnitř krávy, která zasahuje i do toho, co se děje mimo fyzické tělo, a která je schopna navrátit zdánlivě nevratný děj. Kundaliní není fyzickou silou, která je závislá na mohutnosti či intenzitě. Je to jemnohmotná duchovní síla. Aby prána aktivována vlivem Kundaliní mohla vystoupit sušumnou, musí sádhaka urazit celou délku cesty meditace, a prostřednictvím meditace, soustředění a pránájámy se naučit ovládat svůj autonomní nervový systém. Kundaliní může být tedy probuzena duchovní silou při opakování manter, tichou modlitbou či dotykem realizovaného gurua. Stejného výsledku lze dosáhnout přenosem jeho sattvické síly na dálku. V první fázi své pouti vystupuje probuzená Kundaliní z múládháry, dostane se do páteřního nervu (brahma-nádí) a vstupuje do sušumny. Tím se spouští proces, během něhož se duše zbavuje své duality (dvaita-bháva) a dichotomie mezi podmíněnou existencí a absolutní realitou. Tato fáze je počátkem její integrované, neduální božské přirozenosti. Podobně jako při životodárném zrození vstupuje prána duše do lidského těla mohutným, rozpínajícím se proudem stvoření, tak z něho postupně i odchází, aby opět splynula se základním principem své podstaty (múla-tattva). Takový je koloběh stvoření. Také vesmír, stvořený tvořivým rozpínáním ducha, se ve chvíli konečného rozpadu sám rozkládá, aby se nakonec sjednotil ve svém energetickém zdroji. Jestliže byla v mezidobí nějakým způsobem Kundaliní probuzena, duše se podobným způsobem sjednocuje ve svrchovaném Bohu: jak v makrokosmu, tak i v mikrokosmu. Není nutné čekat na potopu. Kundaliní je jako jízdenka na vlak do vzdáleného města, kterou má člověk v kapse. Bezpochyby musí být trpělivý, ale jednou tam určitě dorazí. O to už se postará vlak, ze kterého se za jízdy nevystupuje, vyjma nepředvídatelných okolností. Nespornou skutečností vztahující se k duchovní zkušenosti je, že probuzená Kundaliní a naprostá sádhakova oddanost zajišťují konečné probuzení. Pak už si Kundaliní hledí svého vlastního osudu, dokonalého sjednocení v epicentru svrchovaného Boha.
Role probuzené Kundaliní
Je známo, že člověk, který je pod vlivem probuzené Kundalini, prodělává mimovolní krije, mudry, pránájámu atp. Nadechování a vydechování vytvářejí teplo, tělo se začíná chvět a potit a mysl je zaplavena nevysvětlitelnou, opojnou a povznášející radostí. Pročištění kanálů prány je klíčem ke cvičení pránájámy, což způsobuje odvrácení mysli od smyslových objektů k soustředění, k meditaci a dále po cestě k samádhi.
Aby byl člověk schopen praktikovat různé druhy pránájámy, musí projít předběžným pročišťováním těla. Způsoby pročišťování jsou popsány v knihách o hatha-józe a nazývají se nétí, dhauti, basti, naulí atd.
Sádhaka může kromě využívání znalostí a praktikování propracovaných postupů také spoléhat na prvotní sílu a nechat na ní, aby ho vedla. Pro dosažení realizace si musí vybrat jeden ze dvou způsobů. Kundaliní se buď probudí po předchozím pročištění kanálů prány, nebo se probudí dříve Kundaliní, která při svém stoupání kanály pročistí. Vykopat studnu s pitnou vodou je těžší než ji najít tam, kde je již k dispozici. Kundaliní, probuzená milostí či blahovůlí gurua nebo meditací a uctíváním nebo v nenadálém návalu jasu a radosti, je připravena splnit svůj úkol očisty těla. Tento stav je někdy provází pocení a chvění. Chvění je projevem pročišťování kanálků, právě tak jako nečistotami zanesená hadice se rozvibruje, když do ní pod tlakem začne proudit voda. Podobně je tomu v případě, když v autě otočíte klíčkem zapalování. Motor nejdříve zaškytá, zachvěje se, a teprve potom se zahřeje a nastartuje. Zkuste si uvědomit, co vše předchází tomu, než se rýže z pole dostane na váš talíř. Na poli se musí upravit záhony, zasadit zrní, to se musí zalívat a nechat vyklíčit; sadba se přesadí do dobře zorané a vlhké půdy a potom se rýže sklízí, mlátí, zbavuje slupek, čistí a vaří.
A nyní zpět k cestě stoupající Kundaliní. Výpovědi sádhaků popisují nezapomenutelný pocit vlnění, lehkosti a příjemného proudění v těle. Robustní sádhakové zakusili pocit lehkosti, jindy se jim mimoděk zvedaly jejich pročištěné údy. Nepochybně jste museli slyšet o levitaci Šrí Aurobinda. Adepty z indického Rádžkótu zvedala probuzená Kundaliní ze sedadel, jako by byli ovládáni cizí vůlí, až začali skákat jako žáby. Čtenářům mohou některé popisované zážitky připadat neuvěřitelné, ale jsou to platné projevy hnací síly Kundaliní. Její odlišnost od tělesných procesů, od ostatních životodárných sil musí být přijata se skutečnou vírou stejně jako tvrzení, že Kundaliní je božskou silou, která lidskému tělu dodává vznešenost. Pochybovat o tomto zásadním faktu, který prostupuje celou touto knihou, či o těchto prožitcích by bylo jako pomýlené uvažování zpěváka, který tvrdí, že jeho nepochybně skvělý vytrénovaný hlas je sám o sobě dokonalý a nepotřebuje žádný doprovod.
Probuzená Kundaliní je nyní na cestě vzhůru a dychtivost a připravenost sádhaky je ukojena a povznesena. Při svém stoupání proniká Kundaliní do šesti čaker (plexů), odplavuje nečistoty a zcela vymazává karmickou minulost jedince. Božské vnitřní oko je otevřeno. Mysl si postupně zvyká na stav, v němž je osvobozena od materiálního chtění, od bolesti nesplněných tužeb a od svého pocitu identity založeného na vědomí sebe sama a vztahu subjekt/objekt. V průběhu tohoto procesu je átman prozářen intuitivním světlem Kundaliní. Na její cestě leží šest čaker, které odpovídají pěti základním prvkům (země, vzduch, oheň, voda a éter) a čittě, což je prvek, z něhož je utvořena mysl, rozum a poznání.
Kundaliní začne s očistou pěti smyslů i mysli poté, co se okvětní lístky šesti čaker otevřou a květy vykvetou. Díky stoupající Kundaliní jsou představy toužící mysli zastaveny uprostřed linie obočí, v místě šesté čakry. Jakmile si tělo přestane uvědomovat samo sebe, Kundaliní vstoupí do stavu nadvědomí (májá-kóša). Vědomí se ztratí v astrálním těle, vytvářejíc z nektaru věčnosti, hebkého jako olej, novou schránku pro Kundaliní. Poté Kundaliní vstupuje do sahasrára-čakry, největší z čaker, která obestírá mozek jako zářící tisícilistý květ lotosu. Nastává sjednocení individuální duše s Bohem.
Podél linie spojující bod mezi obočím se sahasrára-čakrou leží několik siločar různé intenzity. Poznatky moderní neurologie dokazují, že v tomto místě jsou soustředěny velké zásoby síly, ale doposud neexistují žádná určitá vodítka k tomu, jak je izolovat, spoutat nebo využít. Po průchodu různými úrovněmi energie proudí vybuzená Kundaliní-šakti k Bohu, středu veškerého života. Po dlouhém strádání, které individuální duše podstoupila ve svém odloučení, přichází pocit intenzivní radosti ze sjednocení Kundaliní s Bohem. Duše si potom uvědomí, že její znovunalezenou vlastností je nedělitelná a všeprostupující síla a navrátí se sama do sebe. Dosahuje své pravé podstaty, uvědomujíc si svou pravou přirozenost a identitu.
Bez probuzení Kundaliní jakožto náležitého cíle těch, kteří usilují o duchovní evoluci, se žádný pohyb vpřed na cestě meditace nemůže uskutečnit. Jakým způsobem je Kundaliní probuzena prostřednictvím gurua? Nejdříve se budeme ptát, zda je nejdříve probuzena Kundaliní, či zda jsou nejprve pročištěny kanály, kterými stoupá. Prvním krokem k probuzení Kundaliní jsou krije hatha-jógy — nétí, dhauti, basti a pránájáma. Druhým krokem je zprostředkující milost realizovaného gurua, která Kundaliní probudí. Pak samozřejmě následuje pročišťování kanálů.
Existuje mnoho sádhaků, kteří jsou o přenosu síly gurua velmi málo informováni. Ponaučení z Katha-upanišad se nedá zdůrazňovat nadměrně. Realizace duše (átman) nelze dosáhnout podle návodu posvátných knih ani námahou či rozumem. Átman je přístupný pouze těm vyvoleným, kterým má být odhalení dopřáno. Sebepoznání je potom spíše otázkou božské milosti než výsledkem úsilí či soustředěné námahy, které nicméně mají v cestě meditace své místo.
Člověk, jenž je z božské milosti naplněn velkou silou, aby rozřešil a uctil mystérium své Bytostné Podstaty (brahma-šakti), a který ji na oplátku odhaluje a předává ostatním, je dokonalým člověkem síly. Tradice brahma-šakti se již po dlouhé věky nepřerušeně předává z gurua na žáka. Guru může tuto sílu přenést na druhého pouhým pohledem, dotykem či rozhodnutím.