13. 4. 2020

Ramana Mahárši – projev nestvořeného ve stvořeném

Od cesta

Ramana Mahárši, jsa na vrcholu lidského uvědomování, pobízí každou lidskou bytost, aby učinila přímý, i když možná příkrý výstup ke svrchované Pravdě, přičemž nezáleží na tom, na jakém vývojovém stupni se člověk právě nachází. Ramanu Maháršiho možno považovat za dokonalý příklad představitele tradice upanišad – cesty poznání (džňánajógy) a advaitické zkušenosti, tj. zkušenosti stavu nedvojnosti. Stejně tak ho můžeme považovat za moderního mudrce, který reprezentuje soutok hinduismu, buddhismu a křesťanství. Můžeme na něho pohlížet i jako na existencionálního psychologa, vynálezce vědy o sebezkoumání, ve které se mocně a přesně setkává se současnou univerzální potřebou dynamické ontologie (filozofií o existenci jako takové), která by byla schopná přetvořit jedince v sociální bytost.
Je jedno, zda jsem uctívající nebo spirituálně hledající s touhou najít sat-gurua nebo jsme opravdoví humanisté, se starostí zachovat celistvost a svobodu člověka i jednotu lidstva, přece zůstává základní a nezbytný požadavek, a to jak jednoduše vylíčit autentická životní fakta, týkající se tohoto mimořádně skromného a nenáročného smrtelníka, který nám sám připomíná naši vlastní nesmrtelnou bytost a nejvyšší osudové určení. Otázka: „Kdo jsem já?“ dovoluje nesčetná použití v každém čase a v každém okamžiku, přičemž odpověď, kterou vyvolává, ničí rozdíl mezi bytím a stáváním, mezi teorií a praxí, uvědomováním si a činností, mezi transcendentálním a empirickým, posvátným a světským. Bhagavánův důraz na to, CO JE, spočívá v nekompromisním lpění na Skutečnosti, která samozřejmě zahrnuje pohyby mysli i stavy hmoty.
Žádné mýty, legendy, mystéria nebo zázraky nemohou překroutit jasná obraz této zcela přirozené lidské bytosti, která byla archetypem lidské osobnosti. Ramana Mahárši byl naprosto neosobní, bez ega a není možné jeho obraz nafouknout v nějaký nadlidský nebo nadpřirozený projev, který by byl okultně odtažený a vzdálený lidskému nazírání. Ti, kdo ho znali v těle, říkají, že jeho největším darem byla jeho snadná dosažitelnost a úplná otevřenost. S radostí přijal svůj lidský úděl a podmínky vtělení a ke každému přistupoval naprosto stejně. Jeho nauka se nevyjadřovala ani tak slovy, jako spíše milujícím přátelstvím, které choval i k těm nejmenším bytostem. Milost, kterou kolem sebe vyzařoval, byla svou nádherou podobna životadárnému teplu slunce i chladivému svitu měsíce a byla nesmírně intenzivní a každému přístupná.
Chlapec se narodil ve vzdělané rodině střední třídy, ve vesničce Tiručuli, ležící asi 40 km jižně od Madurai, v noci, při příležitosti slavného svátku Šivy, 30. prosince 1879. Obdržel jméno Venkataráman. Vázalo se k němu cosi zvláštního, co bylo ostatním neznámé. Již od samého dětství měl přirozenou intuici o existenci něčeho znamenitého a vynikajícího, co bylo spojeno se jménem Arunáčala. Nebylo to však něco, o čem by doslech od jiných. Až ve věku šestnácti let se s překvapením od kohosi dozvěděl, že Arunáčala je jméno hory v Tiruvannamalai, že je tato hora zasvěcena Šivovi a že je považována za přímý projev Šivy.
Někdy v těchto letech se mu také dostala do rukou kniha popisující životy 63 tamilských světců, kteří se zasvětili Šivovi. Kniha v něm zanechala hluboký dojem. S nadšením začal navštěvovat chrám Minakši v Madurai a začal se modlit s prosbou o božskou milost. Míval při tom dojem, že na něj přicházejí mdloby a proto se v chrámu stahoval do kouta a tiše seděl. Zjistil, že se ho tento stav vždy zmocňuje, když stojí před proslulým obrazem tančícího Šivy, známého jako Natarádža. Tento stav se obecně nazývá šakti-pata, čili sestup milosti.
V šestnácti letech, v domě jeho strýce v Madurai, se chlapce zmocnila náhlá slabost a strach ze smrti. Ačkoli nikdy nečetl žádnou knihu, která by pojednávala o filozofii či náboženství, myšlenka smrti zaujala jeho pozornost a začal usilovat o to, aby se dozvěděl, co se s člověkem při smrti stane. Položil se na zem a tiše si představil, že je jeho tělo mrtvé a že nastává posmrtné ztuhnutí. Přitom zjistil, že on sám je čirým Uvědomováním, že je smrtí těla nedotčený a neovlivněný a že není ani egem, které je ve spojení s tělem.
Tato zkušenost byla tak bezprostřední, že zcela změnila jeho normální život. Nebyl schopen dále pokračovat v učení ve škole nebo provádět doma běžné rutinní práce. Starší lidé pohlíželi na jeho chování s údivem a jeho starší bratr mu to vytýkal a řekl mu, že takový člověk nemá doma co hledat. V tom okamžiku mu bleskla hlavou myšlenka na Arunáčalu. „Ano, můj domov je Arunáčala.“ Na mapě si našel kde leží Tiruvannamalai a připravil se na odchod tak, že napsal krátkou zprávu: „Na příkaz mého otce odcházím, abych ho našel. Nikdo se nad tím nemusí trápit.“ Tiruvannamalai dosáhl až třetího dne cesty, protože postrádal přesnou představu, jak se tam dostat. Bylo to v úterý 1. září 1896. Pociťoval se jako ten, kdo je přemáhán spánkem a hledá klidný kout odpočinku. Po příjezdu zamířil přímo do svatyně chrámu Arunáčaléšvary (pán vesmíru – jemuž je chrám zasvěcen) a zcela se mu odevzdal, když řekl: „Poslušen tvého rozkazu přišel jsem k tobě. Staň se vůle tvá.“
Od té doby nosil pouze bederní roušku a sedával někde v osamělém místě tisícisloupové haly chrámu, aniž by si byl vědom svého těla a okolí. Nevěděl, zda je den či noc, nepociťoval chlad ani žízeň, a tak uplynulo mnoho měsíců. Jeho smysly a mysl přestaly fungovat pro ohromný tlak čirého nedvojného uvědomování. Během pozdější doby však zase získal užitek z jejich funkce. Sádhuové, kteří byli v chrámu, si všimli jeho absolutního ponoření ve Svrchovaném a začali mu nosit jídlo a měli ho i k tomu, aby jej polknul. Kdo k němu v té době přicházel, netroufal si ho oslovit, protože se každý domníval, že drží slib mlčenlivosti. Takto uplynula skoro tři léta a až tehdy začínal být schopen dívat se kolem sebe a změnilo se i jeho dříve tak netečné chování.
Návštěvník, schopný poznat jeho opravdový stav, jako byl např. Adjuta Dasa (autor mnoha védántických písní), žasnul nad výší stavu Ramany Maháršiho a posílal k němu všechny své stoupence. První, kdo obdržel jeho poučení, byl Šivaprakšan Pillai, který později své otázky a odpovědi, které od Ramany obdržel, sebral a uspořádal do brožury nazvané Kdo jsem já?. Ramanovi bylo tehdy 21 let.
Předním, ba vynikajícím, mezi stoupenci Ramany Maháršiho, byl Kavykanta Ganapati Muni, slavný básník a asketa, který od Ramany získal pravé porozumění toho, co je tapas – sebekázeň a který oznámil světu, že mladý svámí je velkým mudrcem a prohlásil ho za Bhagavána Šrí Ramanu Maháršiho. Do té doby byl totiž Ramana Mahárši nazýván Brahmána svámí. Ganapati Muni sepsal v sanskrtu elegantní verše ku chvále svého Mistra, které jsou známy jako 40 veršů ke chvále Ramany. Sestavil také dílo, které formou otázek stoupenců a odpovědí Ramany pojednává o Ramanově dosažení a je jasným výkladem ústředního bodu učení Ramany Maháršiho, když v páté kapitole pojednává o Srdci. Dílo představuje praktickou rukověť pro hledající.
Nejvýznamnějším dosažením Ramany Maháršiho bylo jeho pevné a stálé přebývání ve Svrchovaném Já – Self. Jeho učení se nejčastěji odehrávalo v Tichu – mlčením. Toto mlčení zcela rozptylovalo pochybnosti hledajících a uvádělo je v souzvuk se Svrchovaným Já – Self. Ale i když byl Bhagaván pevně zakotven v čirém uvědomování a vyzařoval sílu Ticha, přece často sestoupil na úroveň hledajících, přiblížil se jim a podrobně vysvětloval jednotlivé body učení, kde konečným cílem není nic jiného než dosažení stavu čirého Bytí-Vědomí, ve kterém se rozpouštějí všechny pojmy, vazby i svoboda, nevědomost i osvícení.
Ramana Mahárši byl příkladným karmajóginem. Účastnil se nejrůznějších činností v ášramu a vše prováděl s naprostou dokonalostí, ale současně i odpoutaností. Jako uctívající bhaktijógin v lásce opěvoval Arunáčalu a do jeho milující náruče se vešel celý vesmír. Na pozemku Ramanášramu se nenachází jen hrobka (samádhi) jeho matky, ale jsou tam také pohřbeni kráva Lakšmí, vrána, jelínek Valli a pes Jackie, kteří obdrželi jeho požehnání v posledních okamžicích svého života. Byl přítelem opic jak na hoře, tak v Ramanášramu, který se rozkládá na jižním úpatí Arunáčaly. Veverky mívaly své hody v poledním čase, který byl určen k odpočinku. Tehdy nalézaly na podlaze haly, kde Ramana pobýval, rozházené burské oříšky. Některé vyšplhaly i na pohovku a dostávaly oříšky přímo z jeho rukou.
Takto můžeme spatřovat v Ramanovi skutečného Dakšinamurtiho či Šankaračarju, s jeho naukou čirého nedvojného uvědomování, Buddhu, jak vyzařuje soucitnou lásku ke všem bytostem, ale i příkladného karmajógina i uctívajícího, který je pln spontánní, nerozlišující lásky ke každému. Bhagaván Šrí Ramana Mahárši je skutečným vyjádřením jediného a svrchovaného Self.

 40 celkem přečteno,  1 dnes přečteno