13. 4. 2020

Utrpení a mravnost

Od cesta

Paradoxy vlastní teistickým teoriím zaměstnávaly mysli západních teologů a filosofů celá staletí. Například, je-li Bůh dokonalý, proč na světě existuje zlo? Proč všemohoucí Bůh dopouští utrpení, když má moc je zničit jediným úderem? Šrí Ramana se těmto hádankám vyhýbal tvrzením, že svět, Bůh a jedinec, jenž trpí, jsou všechno výtvory mysli. Všechna náboženství nejprve postulují tři principy, svět, duši a Boha. Říkat, že se jediný princip jeví jako tři principy nebo že tři principy jsou vždy tři principy, je možné jen pokud existuje ego. [1] Místo toho, aby utrpení přisuzoval následkům špatných skutků nebo vůli boží, učil Šrí Ramana, že utrpení vzniká jen proto, že si představujeme, že jsme oddělení jedinci, kteří interagují mezi sebou navzájem a se světem. Říkal, že špatné činy obsahují utrpení a proto je třeba se jim vyhýbat, ale že nejsou jeho prapůvodní příčinou. Je to mysl, jež vytváří iluzi oddělenosti a je to mysl, která trpí následky svých klamných představ. Utrpení je tedy produktem a důsledkem rozeznávající mysli; když je mysl eliminována, ukáže se, že utrpení neexistuje. Mnoho tazatelů by mohlo tuto ideu na individuální úrovni přijmout, ale je jim zatěžko uznat, že všechno utrpení na světě existuje jen v mysli osoby, jež je vnímá. Šrí Ramana byl v této věci tvrdý jako diamant a opakovaně říkal, že když člověk realizuje Já, pozná, že žádné utrpení, ani jeho, neexistuje. Dováděje toto tvrzení k jeho logickému závěru, říkal Šrí Ramana často, že nejúčinnější způsob jak odstranit utrpení jiných lidí, je realizovat Já. Toto tvrzení by nemělo být interpretováno tak, jakoby Šrí Ramana své oddané povzbuzoval k tomu, aby utrpení jiných lidí přehlíželi. Na pragmatičtější úrovni řekl, že před Seberealizací by člověk měl vnímat utrpení jiných lidí a kdykoli se s ním setká, dělat něco pro jejich úlevu. Poukazoval však také na to, že takové nápravné akce budou úspěšné jen tehdy, budou-li konány bez pocitu, že, „Se pomáhá jiným lidem, méně šťastným než jsem já“, a bez pocitu, „Já konám tyto činy“. Otázka toho, co by člověk na tomto světě měl nebo neměl dělat, byla pro Šrí Ramanu vcelku málo zajímavá. Zastával názor, že všechny konvenční představy o dobrém a zlém jsou hodnotové soudy mysli, a že když mysl přestane existovat, přestanou i myšlenky o dobru a zlu. Z tohoto důvodu jen zřídka hovořil o obvyklých morálních kánonech, a kdykoli byl nucen vyslovit o nich nějaké mínění, obvykle problém obešel tím, že řekl, že jedinou „správnou činností“ je objevovat Já.
Ot.: Co považujete za příčinu utrpení světa? Jak můžeme pomoci stávající stav změnit a) jako jednotlivci, b) kolektivně?
Odp.: Realizujte skutečné Já. To je vše, co je třeba. [2]
Ot.: Mohu v tomto životě, sevřeném omezeními, vůbec někdy blaho Já realizovat?
Odp.: Toto blaho Já je vždy s vámi, a budete-li horlivě hledat, zjistíte to sám. Příčina vašeho utrpení není v životě kolem vás, ale je ve vás jakožto egu. Vkládáte na sebe omezení a pak podstupujete marný boj, abyste je překonal. Veškeré neštěstí je způsobeno egem; s ním vzniká všechno vaše trápení. K jakému užitku vám je, připisovat příčinu bídy, která je ve skutečnosti ve vás událostem života? Jaké štěstí můžete získat z věcí, které jsou pro vás vnější? Jak dlouho potrvají, když je získáte? Kdybyste popřel ego tím, že je budete přehlížet, byl byste volný. Jestliže ego přijmete, vloží na vás omezení a uvrhne vás do marného boje o jeho překročení. Být Já, kterým skutečně jste, je jediný prostředek jak realizovat blaho, jež je vždy vaše. [3]
Ot.: Jestli skutečně neexistuje pouto ani osvobození, jaký je důvod nynějších zkušeností radostí a zármutků?
Odp.: Vypadají jako skutečné jen tehdy, když se člověk odvrátí od své vlastní podstaty. Ve skutečnosti neexistují. [4]
Ot. Je vesmír stvořen pro radost nebo bídu?
Odp.: Stvoření není dobré ani zlé; je jaké je. Je to lidská mysl, jež mu dává všemožné významy, spatřujíc svět ze svého vlastního úhlu a interpretujíc jej tak, aby se to hodilo jejím zájmům. Žena je právě jen žena, ale jedna mysl ji nazývá „matkou“, jiná „sestrou“, ještě jiná „tetou“ a tak dále. Muži milují ženy, nenávidí hady a jsou lhostejní k trávě a kamenům na krajích cesty. Tyto hodnotové soudy jsou příčinou vší bídy na světě. Stvoření je jako fíkovník: ptáci přicházejí pojídat jeho ovoce nebo najít přístřeší v jeho větvích, lidé se ochlazují v jeho stínu, a někdo se na něm může také oběsit. Fíkovník přesto povede dál svůj klidný život, aniž by si toho byl vědom nebo se zajímal o všechny způsoby, jimiž je využíván. Je to lidská mysl, která stvořuje své vlastní potíže a pak volá o pomoc. Je Bůh tak stranický, aby dal jedné osobě mír a zármutek jiné? Ve stvoření je prostor pro všechno, ale člověk odmítá vidět dobré, zdravé a krásné. Místo toho stále fňuká, jako hladový, jenž sedí vedle mísy chutné potravy a místo toho, aby vztáhl ruku a svůj hlad ukojil, naříká a lamentuje, „Čí je to vina? Boží nebo lidská?“ [5]
Ot.: Je-li Bůh vším, proč lidská bytost trpí za své činy? Nevyvolává snad skutky, za které jedinec musí trpět, Bůh?
Odp.: Ten, kdo si myslí, že je konajícím, je také trpitelem.
Ot.: Činy však inspiruje Bůh a jedinec je jen jeho nástrojem.
Odp.: Tato logika se používá, jen když člověk trpí, ale ne tehdy, když se raduje. Kdyby vždy zvítězilo toto přesvědčení, nebylo by utrpení.
Ot.: Kdy utrpení přestane?
Odp.: Ne do té doby, než zmizí jednotlivec. Jsou-li dobré a zlé činy jeho, proč byste si měl myslet, že potěšení a utrpení je jen vaše? Ten kdo koná dobře nebo špatně, ten také zažívá potěšení nebo trpí bolestí. Nechte to být a nevkládejte na sebe utrpení. [6]
Ot.: Jak můžete říci, že utrpení neexistuje? Vidím je všude.
Odp.: Vlastní skutečnost člověka, jež v nitru každého září jako jeho Srdce, je sama o sobě oceánem nezkaleného blaha. Proto stejně jako je neskutečná modř oblohy, je neskutečná i bída, která vzniká jen v představě. Protože vlastní skutečnost člověka, jež je sluncem džňány a nemůže být dosažena temným klamem nevědomosti, září sama o sobě jakožto štěstí, není bída ničím jiným než klamným pocitem oddělenosti. Ve skutečnosti nikdo nikdy nezažil něco jiného než neskutečnou iluzi. Když člověk zkoumá své vlastní Já, jež je blahem, nebude v jeho životě vůbec žádné utrpení. Člověk trpí kvůli představě, že tělo, které jím nikdy není, je „Já“; celé utrpení je způsobeno jen tímto klamem. [7]
Ot.: Trpím v mysli i v těle. Ode dne svého zrození jsem nikdy neměl štěstí. Slyšel jsem, že i moje matka trpěla od doby, kdy mne počala. Proč tak trpím? Nehřešil jsem v tomto životě. Je to všechno zaviněno mými hříchy v minulých životech?
Odp.: Říkáte, že tělo a mysl trpí. Kladou však otázky? Kdo se táže? Není to ten, kdo je za tělem a myslí? Říkáte, že tělo v tomto životě trpí a ptáte se, zda to způsobil předchozí život. Kdyby to tak bylo, pak by příčinou předchozího života byl opět další před ním atd. Tak jako semínka a rostliny, jež z nich klíčí, nemají konce ani příčinné řady. Je třeba říci, že všechny životy mají svou prvotní příčinu v nevědomosti. Táž nevědomost je tu i nyní a vymýšlí si tuto otázku. Tato nevědomost musí být odstraněna džňánou. „Proč a ke komu toto utrpení přichází?“ Ptáte-li se takto, shledáte, že Já je jediné věčné bytí a že je věčným blahem. To je džňána. [8]
Ot.: Trpím soužením bez konce: pro mne není míru, ačkoli neexistuje nic, co by ve mně nechtělo, abych byl šťasten.
Odp.: Působí na vás toto trápení i ve spánku?
Ot.: Ne, nepůsobí.
Odp.: Jste nyní tentýž člověk nebo se od toho, jenž spal bez trápení, lišíte?
Ot.: Jsem táž osoba.
Odp.: Pak tato soužení jistě nepatří vám. Je to jen vaše vina, že je na sebe berete jako svoje. [9]
Ot.: Trpíme-li zármutkem a naříkáme, obracíme se na vás svými dopisy nebo mentálně modlitbami; nepohne vás to k pocitu politování nad tím, že vaše dítě takto trpí?
Odp.: Kdyby člověk cítil tímto způsobem, nebyl by džňáninem. [10]
Ot.:Vidíme ve světě bolest. Člověk je hladový. To je fyzická skutečnost, která je pro něj jako taková velmi reálná. Máme to nazvat snem a zůstat nepohnuti jeho bolestí?
Odp.: Z hlediska džňány nebo skutečnosti, je bolest, o které mluvíte, dozajista snem, tak jako svět, jehož je bolest nekonečně malou částí. Také ve snu cítíte hlad vy sám hlad a vidíte, jak jím trpí i jiní. Nasytíte se a pohnut soucitem, sytíte i ostatní, které vidíte hladovět. Dokud sen trvá, všechny ty bolesti z hladu jsou docela tak skutečné, za jak skutečné považujete všechny bolesti, jež vidíte na světě. Že bolest, prožívaná ve snu, byla neskutečná, odhalíte, jen když se probudíte. Mohl jste se dosyta najíst a jít spát. Zdá se vám, že dlouho a tvrdě pracujete celý den na horkém slunci, že jste unaven a hladový a chcete se dobře najíst. Pak se probudíte a shledáte, že je váš žaludek plný a že jste se nepohnul z lože. Ale to všechno nic neříká o tom, že ve snu můžete jednat jakoby bolest, kterou pociťujete, nebyla skutečná. Hlad, zažívaný ve snu, může být ukojen snovou potravou. Jiná bytost,kterou ve snu spatřujete hladovou, dostala potravu ve snu. Nikdy nemůžete směšovat stav, sun a bdění. Dokud nedosáhnete stavu džňány a neprobudíte se z této máji, musíte se věnovat sociální službě, abyste zmírňoval utrpení všude, kdekoli je vidíte. Ale, jak jsme si již řekli, musíte to provádět bez ahamkara, to jest bez pocitu, „Jsem konající“, a s vědomím, „Jsem nástrojem Pána“. Člověk nesmí být ani domýšlivý a myslet si: „Pomáhám člověku, který je níž než já. On pomoc potřebuje. Jsem schopen mu pomoci. Jsem mu nadřazen a on je podřízený.“ Musíte tomu člověku pomoci a vaše pomoc musí být uctíváním Boha, který v něm je. Každá taková služba je také službou vašemu Já a nikomu jinému. Nepomáháte nikomu jinému než sobě. 11]
Ot.: Bude lidem neschopným dlouhé meditace stačit, když se budou věnovat konání dobrých skutků?
Odp.: Ano, bude. Představa dobra bude v jejich srdci. To stačí. Dobro, Bůh a láska jsou jedno a totéž. Jestliže člověk na něco z toho stále myslí, postačí to. Celým smyslem meditace je držet stranou všechny ostatní myšlenky. [12]
Ot.: Člověk by se tedy měl snažit zmírňovat utrpení, i když ví, že v podstatě neexistuje?
Odp.: Nikdy nebyla ani nebude doba, kdy by všichni byli stejně šťastní, bohatí, moudří nebo zdraví. Žádný z těchto výrazů nemá ve skutečnosti význam, leda jako opak toho, co existuje. To však neznamená, že když potkáte někoho, kdo je méně šťastný než vy nebo je ve větší bídě, že nemáte být pohnut k soucitu nebo se mu nemáte snažit pomoci jak nejlépe dovedete. Naopak, musíte všechny milovat a všem pomáhat, neboť jen tak pomůžete sám sobě. Když se snažíte zmírňovat utrpení svého bližního nebo kteréhokoli jiného tvora, duchovně se vyvíjíte, ať už má vaše snaha úspěch nebo ne. Platí to zejména tehdy, když je taková služba poskytována nesobecky, bez egoistického pocitu, „Toto konám já“, v duchu myšlenky, „Bůh mne používá jako nástroj této služby; on je konatelem a já jsem nástrojem“. [13] Kdo by nebyl ctnostný a nekonal laskavé skutky obdarovávání druhých, kdyby znal pravdu, že vše, co dává ostatním, dává jen sobě? Protože každý člověk je svým vlastním Já, dělá vlastně pro sebe všechno, co dělá kohokoli jiného. [14]
Ot.: Je mnoho různých katastrof, šířících po světě zpustošení, například hladomory nebo morová nákazy. Z jakého důvodu?
Odp.: Komu se to vše jeví?
Ot.: Mně, vidím neštěstí všude.
Odp.: Ve spánku jste si světa a jeho utrpení vědom nebyl, ale jste si jich vědom nyní, když jste v bdělém stavu. Setrvejte v onom stavu, kdy jste jimi nebyl ovlivněn. To znamená, ve stavu kdy jste si nebyl světa vědom a jeho utrpení vás neovlivňovalo. Když zůstanete jakožto Já, podobně jako ve spánku, svět a jeho utrpení vás neovlivní. Hleďte proto dovnitř. Spatřujte Já! Potom bude konec světu i jeho bídě.
Ot.: To však je sobecké.
Odp : Svět není vnější. Protože se chybně ztotožňujete s tělem, vidíte svět venku a jeho bolest se pro vás stává zřejmou. Nejsou však skutečné. Hledejte skutečnost a tohoto neskutečného pocitu se zbavte.
Ot.: Ani velcí mužové, veřejní pracovníci nedovedou problém bídy světa řešit.
Odp.: Jsou egocentričtí a to je důvodem jejich neschopnosti. Kdyby zůstávali v Já, byli by jiní.
Ot.: Proč nepomáhají mahátmové?
Odp.: Jak víte, že nepomáhají? Ticho mahátmů překonává veřejné projevy, tělesnou aktivitu i materiální pomoc. Konají více než jiní.
Ot.: Co bychom měli dělat pro zlepšení stavu světa?
Odp.: Když zůstanete bez bolesti vy, nebude bolest nikde. Současný problém spočívá v tom, že vidíte svět vně a myslíte si, že je v něm bolest. Svět i bolest jsou ve vás. Pohlédnete-li dovnitř, žádná bolest tam nebude.
Ot.: Bůh je dokonalý. Proč stvořil nedokonalý svět? Dílo nese povahu svého autora. Zde to však tak není.
Odp.: Kdo je ten, jenž klade tuto otázku?
Ot.: Já – jedinec.
Odp.: Jste snad od Boha oddělen, že kladete tuto otázku? Dokud se budete považovat za tělo, budete spatřovat svět jako vnější a budou se vám zjevovat jeho nedokonalosti. Bůh je dokonalost. Vy ji však vinou svého chybného ztotožnění vidíte jako nedokonalost.
Ot.: Proč se Já manifestuje jako tento bídný svět?
Odp.: Abyste je mohl hledat. Vaše oči samy sebe nevidí. Když před ně postavíte zrcadlo, uvidí se. Podobné to je se stvořením. „Nejdříve spatřujte sebe a pak spatřujte celý svět jako Já.“
Ot.: Tak proto bych měl stále hledět dovnitř.
Odp.: Ano.
Ot.: Neměl bych vůbec spatřovat svět?
Odp.: Neříká se vám, abyste před světem zavíral oči. Máte jen, „Vidět nejprve sebe a pak spatřovat svět jakožto Já“. Považujete-li sám sebe za tělo, bude se vám svět jevit jako vnější. Jste-li Já, jeví se svět jako Brahman. [15]
Ot.: Jak lze nejlépe pracovat pro mír světa?
Odp.: Co to je svět? Co je mír, a kdo pracuje? Svět pro vás ve spánku neexistuje a v džagrat (bdělém stavu) vytváří projekce vaší mysli. Je proto jen myšlenkou a ničím jiným. Mír je nepřítomnost rušení. Rušení je způsobeno vznikem myšlenek v jedinci, který je jen egem, jež vzniká z čistého vědomí. Nastolit mír znamená osvobodit se od myšlenek a trvat jako čisté vědomí. Zůstane-li člověk sám v míru, bude všude jenom mír.
Ot.: Měl by člověk udělat něco, co považuje za špatné, může-li tím někoho jiného zachránit před velkým zlem?
Odp.: Co je dobré a co špatné? Neexistuje standard, podle kterého by bylo možno posoudit, zda je něco dobré a něco jiného špatné. Mínění se liší podle povahy jedince a podle jeho prostředí. Jsou to opět jen myšlenky a nic jiného. Nestarejte se o ně a zbavte se jich. Budete-li vždy přebývat v dobrém, pak ve světě převládne dobro. [16]
Ot.: Nebude k zajištění spásy stačit správné chování?
Odp.: Spása pro koho? Kdo chce spasení? A co to je správné chování? Co to vůbec chování je? A co je správné? Kdo má posoudit, co je správné a co špatné? Podle předešlých samskár považuje každý za správné něco jiného. Pravda o dobrém a špatném může být poznána jen tehdy, je-li poznána skutečnost. Nejlepší cestou je zjistit, kdo chce spasení. Stopování tohoto „Kdo“, neboli ega, do jeho původního zdroje, je správným chováním pro každého.
Ot.: Nepovede praxe dobrého chování (nitja karmas) ke spáse? Některé knihy tvrdí, že ano.
Odp.: V knihách se to říká. Kdo popírá, že dobré chování je dobré nebo že nakonec povede k cíli? Dobré chování neboli sat karma čistí čitta neboli mysl a poskytuje vám čitta suddhi (čistou mysl). Čistá mysl dosahuje džňány, což je to, co je označováno za spásu. Takže nakonec musí být dosaženo džňány, to jest, ego musí být vystopováno do svého zdroje. Ale těm, kterým se to nelíbí, musíme říci, že sat karmas vedou k čitta suddhi a čitta suddhi povede k pravému poznání, neboli džňáně, která poskytuje osvobození. [17]
Ot.: A co motivace? Není motivace pro konání činností důležitá?
Odp.: Cokoli je prováděno s láskou, náležitou čistotou a s klidem mysli, je dobrý čin. Vše, co je vykonáno se skvrnou touhy a rozrušením mysli je hodnoceno jako špatné konání. Nekonejte žádnou správnou činnost (karma) špatnými prostředky a s myšlenkou, „Stačí, když to přináší dobré ovoce“. Protože, je-li prostředek špatný, může se stát špatnou i dobrá činnost. Proto by měl i prostředek k provádění
činností být čistý. [18]
Ot.: Šankara říká, že jsme všichni volní, nikoli spoutaní, a že bychom měli všichni jít zpět k Bohu, z něhož jsme vyšli jako jiskry z ohně. Proč bychom tedy neměli páchat všechny možné hříchy?
Odp.: Je pravda, že nejsme spoutáni a že skutečné Já nemá pouta. Je pravda, že nakonec půjdete zpět do svého zdroje. Ale budete-li mezitím páchat hříchy, jak tomu říkáte, budete muset čelit jejich následkům. Nemůžete jim uniknout. Když vás nějaký člověk bije, můžete říci, „Jsem volný, nejsem vázán tímto bitím a necítím žádnou bolest“. Necháte ho bít dál? Kdybyste dokázal takto cítit, mohl byste dělat, co byste chtěl. K čemu je pouze vyslovovat rty, „Jsem volný“? [19]
Ot.: Říká se, že celý svět je božskou hrou vědomí a že vše je plné Brahman. Proč bychom tedy měli říkat, že by měly být špatné zvyky a praktiky odloženy?
Odp.: Dejme tomu, že uvnitř lidského těla je nějaká rána. Jestliže ji zanedbáte, pokládaje ji za poškození jen malé část organismu, způsobí bolest celému tělu. Nebude-li řádně léčena, musí přijít lékař, zachvácenou část vyříznout a odstranit nečistoty. Kdyby postižená část nebyla ošetřena, hnisala by. Když ji po operaci neobvážete, zhnisá. Stejné je to s chováním. Špatné zvyky a špatné chování jsou jako rána v těle. Každá choroba musí být náležitě léčena. [20]
Ot.: Člověk by se tedy měl přidržovat obvyklých zákonů chování?
Odp.: Protože předepsané příkazy sebekázně (nijamas) člověku do značné míry pomáhají, stojí zato, abychom je přijali a dodržovali. Ukáže-li se však, že jsou na překážku vyšší praxi hledání pravého poznání, okamžitě se jich vzdejte jako něčeho nepatřičného. [21]