13. 4. 2020

Samádhi

Od cesta

Slovo samádhi je ve východní duchovní literatuře značně rozšířeno a označuje pokročilý stav meditace, ve kterém existuje vědomá zkušenost Já nebo intenzivní nerušená absorpce v objektu meditace. Bylo popsáno mnoho stupňů a dělení samádhi podle různých škol a náboženství, z nichž každé směřuje k vytvoření vlastních odlišných kategorií a terminologie. Klasifikace, kterou obvykle používal Šrí Ramana, rozděluje různá samádhi do těchto tří skupin:
1) Sahadža nirvikalpa samádhi. To je stav džňánina, který konečným a nezrušitelným způsobem eliminoval své ego. Sahadža tu znamená „přirozené“ a nirvikalpa „bez rozdílů“. Džňánin je v tomto stavu schopen přirozeně fungovat ve světě, tak jako každý jiný. Protože ví, že je Já, nevidí sahadža džňánin žádný rozdíl mezi sebou a ostatními ani rozdíl mezi sebou a světem. Pro takového člověka je všechno manifestací nedělitelného Já.
2) Kévala nirvikalpa samádhi. Toto je stádium předcházející Seberealizaci. Je to stav, ve kterém dočasně a bez úsilí existuje uvědomování Já, ale ego nebylo zcela eliminováno. Tento stav je charakterizován absencí vědomí těla. Ačkoli má člověk v tomto stavu dočasné vědomí Já, není schopen vnímat smyslové informace ani fungovat ve světě. Když se vrátí vědomí těla, ego se znovu objeví.
3) Savikalpa samádhi. Uvědomování si Já je v tomto stavu dosahováno trvalým úsilím. Kontinuita samádhi zcela závisí na úsilí, vynaloženém na jeho udržení. Když pozornost k Já zakolísá, je vědomí Já zakaleno. Následující krátké definice, formulované Šrí Ramanou, by měly k orientaci člověka neobeznalého v terminologické džungli samádhi postačit:
1) Setrvávání ve skutečnosti je samádhi.
2) Setrvávání ve skutečnosti s úsilím je savikalpa samádhi.
3) Splynutí se skutečností a přebývání ve stavu bez vědomí světa je nirvikapla samádhi.
4) Ponoření se do nevědomosti a přebývání ve stavu bez vědomí světa je spánek.
5) Setrvávání v počátečním, čistém, přirozeném stavu bez úsilí je sahadža nirvikapla samádhi. [1]
Ot.: Co je samádhi?
Odp.: Jen stav, ve kterém se dosahuje nepřerušované zkušenosti tiché mysli je samádhi. Tento stav, jenž je ozdoben dosažením neomezeného svrchovaného Já, je jediný skutečností Boha. [2] Když je mysl ve spojení s Já v temnotě, nazývá se to nidra (spánek), to jest ponoření mysli v nevědomosti. Ponoření ve vědomém či bdělém stavu se nazývá samádhi. Samádhi je trvalé upoutání v Já v bdělém stavu. Nidra nebo spánek je také spojení s Já, ale ve stavu nevědomém. V sahadža samádhi je spojení trvalé.
Ot.: Co jsou kévala narvikalpa samádhi a sahadža nirvikalpa samádhi?
Odp.: Ponoření mysli do Já bez toho, že by byla zničena, je kévala nirvikalpa samádhi. Tento stav není volný od vásan a člověk tudíž nedosahuje mukti. Jen tehdy, byly-li vásany zničeny, může člověk dosáhnout osvobození.
Ot.: Kdy může člověk cvičit sahadža samádhi?
Odp.: Už od počátku. I když člověk cvičí kévala nirvikalpa samádhi po celá léta, pokud nevykořenil vásany, nedosáhne osvobození. [3]
Ot.: Může mi být vyjasněn rozdíl mezi savikalpa a nirvikalpa?
Odp.: Udržování se ve svrchovaném stavu je samádhi. Když se to děje s úsilím, které je nezbytné vzhledem k mentálním rušením, je to savikalpa. Nejsou-li tato rušení přítomna, je to nirvikalpa. Stálé přetrvávání v prvopočátečním stavu bez úsilí je sahadža. [4]
Ot.: Je nirvikalpa samádhi bezpodmínečně nutné před dosažením sahadža?
Odp.: Trvalé přebývání v kterémkoli z těchto samádhi, ať je to savikalpa nebo nirvikalpa, je sahadža (přirozený stav). Co to je vědomí těla? Je to necitlivé tělo plus vědomí. Obojí musí spočívat v jiném vědomí, jež je absolutní a neovlivněné a které trvá, tak jak vždy je, ať už s vědomím těla nebo bez něj. Jakou pak hraje roli, zda je vědomí těla ztraceno či získáno, když člověk setrvává v tomto čistém vědomí? Úplná absence tělesného vědomí má tu výhodu, že činí samádhi intenzivnějším, ačkoli to pro poznání svrchovaného nehraje roli. [5]
Ot.: Je samádhi totéž co turija, čtvrtý stav?
Odp.: Samádhi, turija a nirvikalpa mají stejné důsledky; zahrnují totéž, to jest uvědomování si Já. Turija na rozdíl od ostatních tří stavů, bdění, snění a bezesného spánku doslova znamená čtvrtý stav, svrchované vědonepravimí. Čtvrtý stav je věčný a ostatní tři stavy do něj přicházejí a odcházejí. V turija existuje uvědomění, že mysl splynula se svým zdrojem, Srdcem, že je tam tichá, ačkoli na ní ještě narážejí nějaké myšlenky a smysly jsou ještě poněkud aktivní. V nirvikakalpa jsou smysly nečinné a myšlenky zcela nepřítomné. Proto je v tomto stavu zkušenost čistého vědomí intenzivní a plná blaha. Turiya je možno získat v savikalpa samádhi. [6]
Ot.: Jaký je rozdíl mezi blahem, jež zažíváme ve spánku a blahem turija?
Odp.: Různá blaha neexistují. Je jen jedno blaho, jež zahrnuje blaho, zažívané v bdělém stavu, blaho bytostí všeho druhu, od nejnižšího zvířete k nejvyššímu Brahma. Toto blaho je blaho Já. Toto blaho, nevědomky zažívané ve spánku, je vědomě zažíváno jako turija, to je jediný rozdíl. Blaho zažívané v bdělém stavu je z druhé ruky, je to doplněk skutečného blaha (upadhi ananda) [7]
Ot.: Je samádhi, osmé stádium rádža-jógy totéž, jako samádhi o němž vy hovoříte?
Odp.: V jógové terminologii odpovídá samádhi nějakému druhu tranzu a existují tu různé druhy samádhi. Ale samádhi, o kterém mluvím já, je odlišné. Je to sahadža samádhi. Odtud máte samádhana (stálost) a zůstáváte klidný a rozvážný i když jste aktivní. Uvědomujete si, že jste ovládán hlubším, skutečným Já uvnitř. Nemáte trápení, obavy, starosti, neboť jste došel k vědomí, že neexistuje nic, co by vám patřilo. Víte, že vše koná cosi, s čím jste ve vědomém spojení.
Ot.: Je-li toto sahadža samádhi nejžádoucnějším stavem, je vůbec nirvikalpa samádhi zapotřebí?
Odp.: Nirvikalpa samádhi rádža jógy může mít své použití. Ale v džňána józe je toto sahadža sthiti (přirozený stav) nebo sahadža ništha (přebývání v přirozeném stavu) samo o sobě stavem nirvikalpa. V tomto přirozeném stavu je mysl volná od pochybností. Nepotřebuje přeskakovat mezi alternativami možností a pravděpodobností. Nevidí žádné vikalpas (rozdíly). Je si jista pravdou, protože cítí přítomnost skutečného. I když je aktivní, ví, že je aktivní ve skutečnosti, v Já, ve svrchovaném bytí. [8]
Ot.: Jaký je rozdíl mezi hlubokým spánkem, lája (stav podobný tranzu, ve kterém je mysl dočasně odložena) a samádhi?
Odp.: V hlubokém spánku je mysl ponořena, ale není zničena. To, co se ponoří, se vždy znovu objeví. Může se to stát také v meditaci. Avšak mysl, jež je zničena, se znovu neobjevit nemůže. Cílem jógína musí být ji zničit a ne ponořit do lája. V míru meditace někdy lája přichází, ale to nestačí. Musí být doplněna ostatními cvičeními, vedoucími ke zničení mysli. Někteří lidé vstoupili do jógického samádhi s nepatrnou myšlenkou a po dlouhém čase se probudili v zajetí téže myšlenky. Mezitím prošly světem celé enerace. Takový jogín svou mysl nezničil. Skutečné zničení mysli znamená, že není rozpoznávána jako oddělená od Já. Mysl není ani nyní. Uvědomte si to. Jak to můžete udělat, ne-li v každodenních činnostech, jež probíhají automaticky? Vězte, že mysl, jež je podporuje není skutečná, že je jen fantomem vycházejícím z Já. To je způsob jak zničit mysl. [9]
Ot.: Může být meditující člověk v nirvikalpa samádhi ovlivněn fyzickým rušením? Můj přítel a já spolu v tomto bodě nesouhlasíme.
Odp.: Máte pravdu oba. Jeden z vás mluví o kévala a druhý o sahadža samádhi. V obou případech je mysl ponořena do blaha Já. V prvním mohou fyzické pohyby meditujícího rušit, protože mysl zcela nevymřela. Je ještě živá a může být, tak jako po hlubokém spánku, v každém okamžiku znovu aktivní. Přirovnává se k okovu, který ačkoli je zcela ponořen pod vodou, může být vytažen za provaz, který je k němu stále přivázán. V sahadža mysl zcela utonula v Já jako okov, který byl utopen v hlubinách studně i s provazem. V sahadža nezůstává nic, co by mohlo být rušeno nebo vytaženo zpět na svět. Činnosti člověka se pak podobají činnostem dítěte, které ve spánku saje matčino mléko a je si sotva vědomo, že se krmí. [10]
Ot.: Jak může člověk v takovém stavu ve světě fungovat?
Odp.: Člověk, který si přirozeně zvyká na meditaci a zažívá její blaho, neztratí svůj stav samádhi při žádné práci, ani když se dostaví jakákoli myšlenka. To je sahadža nirvikalpa. [11] Sahadža nirvikalpa je nasa (úplná destrukce mysli), zatímco kévala nirvikalpa je lája (dočasné odložení mysli). Ti, kdo jsou ve stavu lája samádhi, budou muset čas od času přivést mysl zpět pod kontrolu. Je-li mysl zničena, tak jako tomu je v sahadža samádhi, už nikdy znovu nevyraší. Cokoli tito lidé dělají je zcela nahodilé; nikdy ze svého vysokého stavu nevyklouznou. Ti, kteří jsou ve stavu kévala nirvikalpa samádhi, nejsou realizovaní, stále ještě hledají. Ti, kdo jsou ve stavu sahadža nirvikalpa, jsou jako světlo v závětří nebo oceán bez vln; to znamená, že v nich není žádný pohyb. Nemohou najít nic, co by bylo od nich odlišné. Těm, kdo tohoto stavu nedosahují, se zdá, že je od nich všechno odlišné. [12]
Ot.: Je zkušenost kévala nirvikalpa samádhi stejná jako sahadža, ačkoli z ní člověk klesá do relativního světa?
Odp.: Klesání dolů ani stoupání vzhůru neexistuje – ten, kdo jde nahoru či dolů, není skutečný. V kévala nirvikalpa stále ještě existuje mentální okov pod vodou a může být kdykoli vytažen. Sahadža je jako řeka, která se spojila s oceánem, z něhož není návratu. Proč kladete všechny tyto otázky? Cvičte tak dlouho, až získáte vlastní zkušenost. [13]
Ot.: Jaký lze využít samádhi a podrobí se po něm myšlenky?
Odp.: Jen samádhi může odhalit pravdu. Myšlenky vrhají přes skutečnost závoj a tak v jiných stavech než samádhi není jako taková realizována. V samádhi existuje jen cítění, „Já jsem“ a žádné myšlenky. Zkušeností „Já jsem“ je „bytí tichým“.
Ot.: Jak mohu zopakovat zkušenost samádhi nebo tichosti, kterou jsem obdržel ve vaší přítomnosti?
Odp.: Vaše současná zkušenost je způsobena vlivem atmosféry, ve které se nacházíte. Můžete ji mít mimo tuto atmosféru? Zkušenost je nepravidelná. Dokud se nestane trvalou, je nutné cvičit. [14]
Ot.: Je samádhi zkušeností klidu nebo míru?
Odp.: Jen klidná jasnost, která je prosta mentálního ruchu, je samádhi, jež je pevným základem osvobození. Horlivou snahou zničit klamné mentální rozruchy zakoušejte toto samádhi jakožto míruplné vědomí, jež je
vnitřním jasem. [15]
Ot. Jaký je rozdíl mezi vnitřním a vnějším samádhi?
Odp.: Vnější samádhi je přidržování se skutečnosti za současného uvědomování si světa bez vnitřní reakce na něj. Je tu klid oceánu bez vln. Vnitřní samádhi zahrnuje ztrátu vědomí těla.
Ot.: Mysl do tohoto stavu neklesá ani na vteřinu.
Odp.: Je zapotřebí silné přesvědčení, „Já jsem Já“, jež překračuje mysl a jevy.
Ot.: Mysl však dokazuje, že je neústupnou překážkou, jež brání každému pokusu o klesnutí do Já.
Odp.: Jakou to hraje roli, že je mysl aktivní? Děje se to jen na podkladě
Já. Držte se Já i během mentálních činností. [16]
Ot.: Četl jsem v knize od Romaina Rollanda o Ramakrišnovi, že nirvikalpa samádhi je strašná a děsivá zkušenost. Je nirvikalpa tak strašná? Podstupujeme všechny tyto únavné postupy meditace, očišťování a kázně jen abychom skončili ve stavu hrůzy? Změníme se v živoucí mrtvoly?
Odp.: Lidé mají na nirvikalpa všechny možné názory. Proč mluvit o Romainu Rollandovi? Když ti, kdo mají k dispozici všechny Upanišady a védantickou tradici, mají na nirvikalpa fantastické názory, kdo by z takových názorů mohl obviňovat obyvatele západního světa? Někteří jógíni upadají vlivem dechových cvičení do kataleptického stavu, daleko hlubšího než bezesný spánek, v němž si nejsou ničeho, absolutně ničeho vědomi a oslavují jej jako nirvikalpa. Někteří další si myslí, že když jste se jednou ponořil do nirvikalpa, stáváte se zcela jinou bytostí. Ještě jiní považují nirvikalpa za dosažitelné jen prostřednictvím tranzu, ve kterém je vědomí světa zcela vymazáno jako v záchvatu mdloby. To všechno je dáno tím, že na věc pohlížejí intelektuálně. Nirviklapa je čit – nenásilné, beztvaré vědomí. Kde se tu bere hrůza a jaké je to tajemství být sám sebou? K některým lidem, jejichž mysli se staly zralými díky dlouhým cvičením v minulosti, přichází nirvikalpa náhle, jako proud, ale ostatním se dostavuje během jejich duchovní praxe, jež pomalu odstraňuje překážející myšlenky a odhaluje plátno čistého uvědomění „Já-Já“. Další cvičení učiní plátno trvale odhaleným. To je Seberealizace, mukti nebo sahadža samádhi, přirozený stav bez úsilí. [17] Pouhé nevnímání vnějších rozdílů (vikalpas) není skutečnou podstatou pevného nirvikalpa. Vězte, že opravdové nirvikalpa je jenom nevznikání rozdílů (vikalpas) v mrtvé mysli.
Ot.: Když mysl začíná klesat do Já, objevuje se často pocit strachu.
Odp.: Strach a chvění těla, když člověk vstupuje do samádhi, jsou způsobeny slabým ego-vědomím, které ještě zbývá. Když však odumře docela, aniž by po něm zbyla stopa, setrvává člověk v prázdném prostoru pouhého vědomí, kde existuje jen samotné blaho a chvění ustává. [18]
Ot.: Je samádhi blažený nebo extatický stav?
Odp.: V samotném samádhi je jen dokonalý mír. Extáze přichází tehdy, když na konci samádhi ožívá mysl a připomíná si jeho klid. V oddanosti přichází extáze jako první. Projevuje se slzami radosti, zježením vlasů a selháním hlasu. Když ego nakonec zemře a je dosaženo sahádža, tyto extatické projevy ustanou. [19]
Ot.: Nezískává člověk při realizaci samádhi také siddhis (nadpřirozené síly)?
Odp.: Aby se objevily siddhis, musí tu být ostatní, aby je rozpoznali. To znamená, že v tom, kdo je ukazuje, není žádná džňána. Siddhis tedy nestojí za myšlenku. Má se směřovat jen ke džňáně a ta má být dosažena. [20]
Ot.: V Mandukjopanišadě se tvrdí, že pokud není zažito samádhi, osmé a poslední stádium jógy, nemůže nastat osvobození (mókša), přestože se provádí mnoho meditací a fyzické sebekázně. Je to tak?
Odp.: Správně pochopeno, je to tak. Nezáleží na tom, zda je nazvete meditací nebo sebekázní, absorpcí nebo jakkoli jinak. To, co je stálé, plynulé jako proud oleje, je sebekázeň, meditace a absorpce. Být vlastním Já člověka je samádhi.
Ot.: V Mandukjopanišadě se však říká, že před dosažením osvobození musí být nutně zažito samádhi.
Odp.: A kdo říká, že to tak není? Netvrdí se to jenom v Mandukjopanišadě, ale ve všech starých knihách. Opravdové samádhi to však je, jen když poznáte své Já. K čemu to je, nějaký čas potichu sedět, jako předmět bez života. Představte si, že se vám na ruce udělal vřídek a že vám byl pod anestetiky vyoperován. Necítíte v tu dobu žádnou bolest, ale znamená to snad, že jste byl v samádhi? Tento případ je stejný. Člověk musí vědět, co samádhi je. A jak to můžete vědět, když neznáte své Já? Je-li poznáno Já, bude samádhi poznáno automaticky. [21] Samádhi je přirozený stav člověka. Je podkladem všech tří ostatních stavů, totiž bdění, snění a spánku. Já v těchto stavech není, ale tyto stavy jsou v Já. Dosáhneme-li samádhi v bdělém stavu, potrvá i v hlubokém spánku. Rozlišování mezi vědomým a nevědomým stavem je doménou mysli, jež je stavem skutečného Já překročena. [22]
Ot.:Člověk by se tedy měl vždy snažit dosáhnout samádhi?
Odp.: Mudrci říkají, že jen mouna samádhi (samádhi ticha), stav rovnováhy prostý ega, je vrchol poznání. Do té doby než člověk dosáhne mounasamádhi, stavu, kde je skutečností bez ega, nechť se jen snaží dosáhnout cíle zničení „já“. [23]

 77 celkem přečteno,  1 dnes přečteno