12. 4. 2020

Nikdo se nedívá

Od cesta

Ego které se dívá na celý svět do té doby,než ho odstraníme je naší překážkou osvícení. Lze ho ale vnitřní pozorností omezit a úplně odstranit. V této fází vnitřní pozornosti vznikají vnory do JÁ, jsou to stavy, kdy ego dočasně mizí, ale pak se opět vrátí, kdy ještě není vnitřní síla pozornosti tak velká, aby ho trvale odstranila. A o tomto je tento článek.

Ráno jsem se probudil, bylo půl 8, říkal jsem si ještě si pospím, je brzo, byla neděle. Znova jsem si lehl do postele, že půjdu spát. Jako velmi často bylo ego po ránu oslabené a když jsem se pokusil spát, pozornost tomu bránila, takže jsem spal i nespal, ani jsem nevěděl, jestli spím nebo ne. Jediné co jsem vnímal bylo to, že pozoruju myšlenky, ego, co dělají když spím. Vůbec mi to už nepřipadlo divné, protože se mi to často stávalo. Po probuzení jsem si nebyl jistý, jestli jsem vůbec aspoň trochu spal, ale nezabýval jsem se tím. Den plynul jako vždy a já šel žehlit prádlo, co jsem měl už dlouho vyprané. Zapnul jsem si televizi, začínal tam pěkný film o dracích, taková mytologie, mystika, trošku čínského filmu v kombinaci s americkou současností. Jelikož jsem míval rád hodně takovéto mystické věci, film mě zaujal, a jak si tak žehlím a žehlím, najednou vnímám , že se mi zastavuje dech. V tu chvíli jsem to nebral vážně, říkal jsem, jo máš zase klid, meditace, ale to ti přece nebrání v žehlení, tak jsem pracoval dál a díval se na film. Posléze jsem zjistil, že se vlastně nedívám, že vlastně už ani nedýchám a žehlím. V tu chvíli jsem zjistil, že mám hlubokou pozornost, že tělo zmizelo, že není nikdo, kdo by se dotazoval a není nikdo, kdo by viděl dotazovaní, nebo práci, nebo televizi. Pozornost byla tak silná, že potom jsem ani nevnímal, že můj dech stojí, že prostě nedýchám. Nikdo se nedívá. Řekl jsme si, že se nikdo nedívá…byla jen silná pozornost, která bránila egu se dívat co činí, co dělá. Byla to krásné, dokonalé, taková síla nitra, ego se ale snažilo pomalu vracet zpět, protože zjistilo, že jeho tělo nedýchá a snažilo se na dýchání vracet pozornost pozorovatele.Ego dech a mysl jsou vzájemně spolu propojeny. Byla to tenká čára, která oddělovala obrovskou sílu vnitřní pozornosti a potřebu ega vrátit se do pozorování. Jakoby na té čáře bylo mé JÁ, ta síla vnitřní pozornosti byla tak velká, že jsem dokázal vracet pokusy ega zpět na vnímání dechu zpátky do pozornosti, prostě v ní setrvávat. Jelikož dech už stál dost dlouho, jednalo se o několik minut, možná téměř 10 min, vnímal jsem jak energii dechu nahrazuje vnitřní energie JÁ, jak síla vnitřního JÁ udržuje tělo při životě. Bylo to dokonalé, říkal jsem si, tak nedýchám, a přesto žiju. Strach se zástavy dechu jsem odstranil už dávno dotazováním „čí je to strach“.Nebyl pro mě problém bát se , že nedýchám, je ale potřeba brát v úvahu jednu důležitou věc, dech se musí zastavit samovolně, nesmí to být násilím, člověk musí mít už jistou sílu vnitřní pozornosti, na to je potřeba dávat pozor, je nutné se nechat vést nitrem, vnitřní energií, ta pracuje sama jak je potřeba. Byl jsem šťastný, že nedýchám, že žiju. Bylo to tak dokonalé, sílá nitra udržuje tělo, JÁ vše vnímá a přesto tělo žije. Připadlo mi to legrační, jenže.. pak přišel pocit těla, tělo se začalo třást, začalo se potit, říkal jsem si asi je to důsledek toho, že nemá vzduch, ale bylo mi to úplně jedno. Potom ale přišel pocit, že umírám, ego dostalo zabrat a nakouklo do vlastní smrti. Je to vzláštní pocit kdy ego umírá, přitom nedýchám, přitom mám pozornost, přitom tělo se třese, ale moje JÁ ,jakoby tomu všemu nepatřilo, bylo oddělené, a jen se na vše dívalo velkou silnou pozorností. Není tělo, není dýchání, nic mi nepatří, nikomu nepatřím, jen JSEM. Strach ega , že umírám, strach smrti, ale vnitří pozornost JÁ to vše viděla. bylo to jako když uvidíš někoho ve tvé okolí kdo umísrá, je to cizí člověk, nejsi k němu připoutaný, není to tvá rodina, proto se jen díváš a nemůžeš nijak pomoci. Pocit smrti byl kráký, ale ne trvalý, pozornost nebyla tak silná, aby dokončila svou práci a odstranila ego. Po nějaké době tento stav pominul, pomalinku, tak jak přišel, pomalinku pominul. Jelikož energie JÁ zjistila, že ještě není tak silná pozornost, vrátila mě potom o krok zpět, tam kde se dívám na své ego, na svou mysl, a musím znova spalovat pozoroností to co ještě není odstraněno. Vím ale, že zase jednou toto přijde, že se vnitřní energie znova vynoří a znova se pokusí o to samé. Kdy to bude ale nevím, není nutné vědět kdy, ten kdo se dívá musí znova pryč a trvale.Vše je o odstanění mysli, ega, strachů,všech myšlenek, mysl musí stát a musím se dívat vnitřní pozorností na své ego, ta pozornost spaluje jeho sílu, sílu ega může zničit pouze vnitřní energie JÁ, nikdo jiný.. pořád je tu ale ten kdo to prožil, jelikož ego nebylo spáleno, je tady pořád, pořád je tu ten kdo vše prožil, není nutné se k prožitku vracet, protože by to byla připoutanost ega k prožitku, byl to prožitek ega, nikoho jiného, prožitek musí odejít

 68 celkem přečteno,  2 dnes přečteno