Pomíjivost a životní cykly
Dokud žijete v hmotné dimenzi a jste spojeni s kolektivní duší lidstva, tělesná bolest je stále možná. Veškeré utrpení je výtvorem ega, jež odmítá realitu. Dokud žijete v této dimenzi, jste sice podřízeni její cyklické povaze a zákonu pomíjivosti, ale už to nepovažujete za „špatné“ – ale přijímáte to tak, jak to je.
Přijímáte-li „jsoucnost“ všech věcí, objevíte hlubší realitu pod povrchem boje protikladů a prožíváte radost mimo dobro a zlo. To je radost z Bytí, božský klid. V hmotném světě existuje narození a smrt, tvorba a destrukce, růst a rozklad zdánlivě oddělených forem. To je viditelné všude: v životním cyklu hvězd a planet, hmotného těla, stromů i květin, ve vznikání a zanikání národů, politických stran a civilizací, a také v nevyhnutelných cyklech zisků a ztrát v životě jedince.
Jsou cykly úspěchu, kdy se vám všechno daří, a cykly neúspěchu, kdy se vám všechno rozpadá pod rukama a vy se toho musíte vzdát, abyste uvolnili prostor pro vznik nových věcí. Jestliže se tomu bráníte, znamená to, že odmítáte jít s proudem života, a proto budete trpět. Z hlediska mysli je vzestupný cyklus dobrý a sestupný cyklus špatný. Růst je obvykle považován za pozitivní, ale nic nemůže růst věčně. Kdyby měl růst pokračovat věčně, stal by se nakonec destruktivním. Rozklad je předpokladem nového růstu. Jedno nemůže existovat bez druhého.
Pro duchovní realizaci je sestupný cyklus naprosto nutný. Aby vás začala přitahovat duchovní dimenze, musíte mít velký neúspěch nebo zakusit velkou bolest. Nebo se váš úspěch musí stát bezvýznamným. Neúspěch se skrývá v každém úspěchu a úspěch v každém neúspěchu. V tomto světě má každý člověk dříve či později „neúspěch“ a každý úspěch je nakonec k ničemu. Všechny hmotné formy jsou pomíjivé.
Můžete vytvářet nové věci a situace, ale nesmíte se s nimi ztotožňovat. Vaše fyzická energie je také podřízena cyklům. Nemůže být stále na vrcholu. Jsou období vysoké a nízké energie. Jsou období, kdy jste velice tvůrčí, a jsou období, kdy se nemůžete hnout z místa. Cyklus může trvat několik hodin nebo několik let.
Jsou dlouhé cykly, které obsahují krátké cykly. Mnoho nemocí vzniká následkem toho, že bojujeme proti cyklům nízké energie, které jsou nutným předpokladem regenerace. Nutkavá činnost a tendence ztotožňovat se s vnějšími faktory jsou nevyhnutelné, dokud jste ovládáni svou myslí. To vám znemožňuje přijímat sestupné cykly. Inteligence těla se pak brání například tím, že vám způsobí nemoc, aby vás zastavila a aby mohlo dojít k nutné regeneraci.
Cyklická povaha vesmíru je úzce spojena s pomíjivostí všech věcí a situací. Tato pravda byla jádrem Buddhova učení. Všechno je dočasné, pomíjivost je základním rysem všeho. Všechno se jednou změní, zanikne nebo vás to přestane uspokojovat. Pomíjivost je také jádrem Ježíšova učení: „Přestaňte si střádat poklady na zemi, kde je stravuje mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou.“
Mysl se ztotožňuje se vším, co považuje za „dobré“. V hmotném světě však nic netrvá věčně. To, co bylo dobré včera nebo minulý rok, se postupně stává špatným. Co vám dělalo radost, to vám působí bolest. Dnešní blahobyt se změní v prázdné konzumenství zítřka. Šťastná svatba se změní v nešťastný rozvod nebo nešťastné soužití. Když se změní něco, s čím se naše mysl ztotožňuje, nejsme schopni to přijmout. Lpíme na tom, co odchází, a bráníme se změně. Jako kdyby nám někdo trhal nohu.
Občas slyšíme o lidech, kteří spáchali sebevraždu, protože přišli o všechny peníze nebo o dobrou pověst. To jsou extrémní případy. Ostatní lidé, když se octnou v obtížné situaci, jsou hluboce nešťastní nebo onemocní. Tito lidé nejsou schopni rozlišit mezi životem a životní situací. (ET píše jinde: „Prvotní je ‚stav vědomí‘, všechno ostatní jsou druhotné životní situace“)
Nedávno jsem četl o jedné slavné herečce, která umřela v osmdesáti. Když její krása odkvetla a začalo ji trápit stáří, byla velmi nešťastná a přestala se stýkat s lidmi. Také ona se ztotožňovala s něčím vnějším: se svým vzhledem. Zpočátku jí její ztotožnění dávalo radost a později ji činilo nešťastnou. Kdyby se dokázala spojit s věčným životem ve svém nitru, mohla by pozorovat své stárnutí s naprostým klidem. Její vzhled by se stal průsvitným a z její věčné duše by vyzařovalo světlo. Její tělesná krása by se proměnila v krásu duchovní. Nikdo jí však neřekl, že něco takového je možné. Ten nejdůležitější druh poznání není ještě široce dostupný. Buddha učil, že dokonce i štěstí je dukkha, což znamená „utrpení“. Štěstí je neoddělitelné od svého opaku. To znamená, že štěstí a neštěstí je jedno a totéž. Jen čas odděluje jedno od druhého.
Tím nechci říci, že byste si neměli vážit příjemných a krásných věcí. Ale hledat v nich něco, co vám nemohou dát – totožnost nebo pocit naplnění –, je nejrychlejší cesta k nespokojenosti a utrpení. Naše konzumní společnost by se zhroutila, kdyby se lidé stali osvícení a přestali hledat svou totožnost ve věcech. Čím víc hledáte štěstí ve vnějších věcech, tím víc vám uniká. Věci vám mohou dát potěšení, ale nemohou vám dát radost. Nic vám nemůže dát radost.
Radost vychází z vašeho nitra jako radost z Bytí. Radost je základní součástí hlubokého vnitřního klidu. Je to váš přirozený stav, není to něco, co musíte hledat. Mnoho lidí si nikdy neuvědomí, že nemůžeme najít „spásu“ v ničem z toho, co děláme nebo vlastníme. Ti, kteří si to uvědomují, často trpí depresemi: jestliže v ničem nemůžeme najít skutečné naplnění, proč se o něco snažit? To si musel uvědomit onen starozákonní prorok, když řekl: „Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem, a všechno je marnost a honba za větrem.“ (poznámka: kniha Kazatel). Když se dostanete do tohoto bodu, jste krok od zoufalství – ale také krok od osvícení. Jeden buddhistický mnich mi řekl: „Všechno, co jsem se naučil za dvacet let v klášteře, mohu shrnout jednou větou: Všechno, co vzniká, také zaniká. To vím.“ Samozřejmě chtěl říci tohle: Naučil jsem se přijímat všechno, co je; a tak jsem našel vnitřní klid.
Nebránit se životu znamená žít ve stavu milosrdenství a lehkosti. V tomto stavu je lhostejné, zda je něco dobré nebo špatné. Jakmile přestanete být vnitřně závislí na formě, okamžitě se zlepší vnější okolnosti vašeho života.
Všechno, co jste si myslili, že potřebujete ke štěstí, k vám teď přichází bez vašeho přičinění a vy se z toho můžete radovat – dokud to trvá. Samozřejmě že všechno pomine, ale vy už nemáte strach z žádné ztráty. Život je snadný. Štěstí odvozené ze sekundárního zdroje nikdy není moc hluboké. Je to pouhý odlesk radosti z Bytí, kterou najdete ve svém nitru, když se přestanete bránit životu. Bytí vás dovede za hranice polárních protikladů mysli a zprostí vás závislosti na formě. I kdyby se všechno kolem vás zhroutilo, přesto byste cítili hluboký vnitřní klid. I když nebudete šťastní, budete žít v klidu.
~Eckhart Tolle – Moc přítomného okamžiku,
z 9. kapitoly „Za štěstím a neštěstím je klid“