28. 11. 2020

Eckhart Tolle popisuje své probuzení ve věku 29 let

Od cesta
′′ Po mnoho let jsem byl hluboce ztotožňován s myšlením a bolestnými, těžkými emocemi, které se nahromadily uvnitř. Moje myšlenková aktivita byla většinou negativní a můj smysl pro identitu byl také většinou negativní, ačkoliv jsem se snažil sobě i světu dokázat, že jsem byl dost dobrý tím, že jsem pracoval velmi tvrdě akademicky. Ale i poté, co jsem dosáhl akademického úspěchu, jsem byl šťastný dva týdny nebo tři a potom se vrátila deprese a úzkost.
Jednou v noci jsem se probudil v brzkých hodinách s pocitem absolutního strachu. S takovým pocitem jsem se již mnohokrát probudil, ale tentokrát to bylo intenzivnější než dosud. Ticho noci, neurčité obrysy nábytku v temné místnosti, vzdálený hluk projíždějícího vlaku – všechno se zdálo tak mimozemské, tak nepřátelské a tak naprosto bezvýznamné, že to ve mně vytvořilo hlubokou nenávist ke světu. Nejodpornější věc ze všech však byla moje vlastní existence. Jaký měl smysl dál žít s tímto břemenem bídy? Proč pokračovat v tomto nepřetržitém boji? Cítil jsem, že hluboká touha po zničení, po neexistenci, je nyní mnohem silnější než instinktivní touha dál žít. ′′ Už se sebou nemůžu dál žít.“ To byla myšlenka, která se neustále opakovala v mé mysli. Náhle jsem si uvědomil, jaká zvláštní myšlenka to byla. ‚ Jsem jeden nebo dva? Pokud nedokážu žít sám se sebou, musím být dva: ′′ já ′′ a ′′ já se kterým ′′ já ′′ nedokážu žít. Možná, ‚myslel jsem si,‘ jen jeden z nich je skutečný. ‚ Byl jsem tak ohromen tímto podivným uvědoměním, že se moje mysl zastavila. Byl jsem plně při vědomí, ale myšlenky už nebyly. Potom jsem se cítil vtažen do toho, co vypadalo jako vír energie. Ze začátku to byl pomalý pohyb a poté zrychlil. Sevřel mě intenzivní strach a moje tělo se začalo třást. Slyšel jsem slova ′′ nic se nebraň „, jako by se mluvilo uvnitř mé hrudi. Cítil jsem, že jsem vcucnutý do prázdna. Cítil jsem, jako by prázdnota byla spíše uvnitř mě než venku. Najednou už žádný strach nebyl a nechal jsem se spadnout do té prázdnoty. Vůbec si nevzpomínám, co se stalo potom.
Probudilo mě cvrlikání ptáka za oknem. Takový zvuk jsem ještě neslyšel. Mé oči byly stále zavřené a viděl jsem obraz vzácného diamantu. Ano, kdyby diamant uměl vydávat zvuk, takhle by to bylo. Otevřel jsem oči. Prvním světlem svítání se filtrovalo přes závěsy. Bez jakékoliv myšlenky jsem cítil, věděl jsem, že světla je nekonečně více, než si uvědomujeme. Ta jemná svítivost, která filtruje přes závěsy, byla láska sama o sobě. Do očí se mi vhrnuly slzy. Vstal jsem a prošel jsem se po pokoji. Poznal jsem pokoj, a přesto jsem věděl, že jsem ho nikdy předtím neviděl. Všechno bylo čerstvé a nedotčené, jako by to právě vzniklo. Vyzvedl jsem věci, tužku, prázdnou láhev, žasnu nad krásou a alivencemi toho všeho. Ten den, kdy jsem chodil po městě v naprostém úžasu nad zázrakem života na zemi, jako bych se právě narodil na tento svět. Další měsíce jsem žil ve stavu nepřerušeného hlubokého klidu a blaženosti. Poté se poněkud snížilo na intenzitě, nebo se to snad jen zdálo, protože se to stalo mým přirozeným stavem. Ještě bych mohl fungovat ve světě, i když jsem si uvědomil, že nic, co jsem kdy udělal, nemůže nic dodat k tomu, co už mám.
Věděl jsem samozřejmě, že se mi stalo něco hluboce významného, ale vůbec jsem tomu nerozuměl. Až o několik let později, poté, co jsem četl duchovní texty a strávil čas s duchovními učiteli, jsem pochopil, že existuje dezidentifikace z tohoto nepříjemného snu o myšlení a bolestivých emocích. Najednou jsem si uvědomil, že jsem já a to bylo hluboce mírumilovné. Intenzivní tlak utrpení té noci musel donutit mé vědomí odstoupit od svého ztotožnění s nešťastným a hluboce bázlivým já, což je nakonec fikce mysli. Toto stažení muselo být tak úplné, že se toto falešné, trpící já okamžitě zhroutilo, stejně jako by byla vytažena zástrčka z nafukovací hračky. To, co zbylo, byla má pravá povaha jako stále přítomná, kterou jsem: vědomí v čistém stavu před identifikací s formou.
Později jsem se také naučil jít do té vnitřní nadčasové a nesmrtelné říše, kterou jsem původně vnímal jako prázdnotu a zůstávám plně vědom. Bydlel jsem ve státech takové nepopsatelné blaženosti a posvátnosti, že i původní zkušenost, kterou jsem právě popsal bledla ve srovnání. Nastal čas, kdy mi na chvíli nezbylo nic ve fyzické rovině. Neměl jsem žádné vztahy, práci, domov, společensky definovanou identitu. Skoro dva roky jsem seděl na lavičkách v parku ve stavu nejintenzivnější radosti. Ale i ty nejkrásnější zážitky přicházejí a odcházejí. Zásadnější, možná, než jakákoli zkušenost, je průchod míru, který mě od té doby nikdy neopustil.
Tento mír změnil i mé vnímání světa formy. Bez vnímání věcí starým filtrem minulé klimatizace a konceptualizace lze vycítit, že vesmír je intenzivně živý. I takzvané neživé předměty – často sbírám malé předměty a jen se na ně dívám a cítím, že jsou naživu. Fyzikové skutečně potvrzují, že to, co vnímáme jako mrtvou hmotu, není vůbec mrtvé. Vše je intenzivně živé energetické pole. Tato je aspektem života, kterým jsem.

 501 celkem přečteno,  2 dnes přečteno