Milost Božského Já vtělená do podoby Šri Brahmama
Dostalo se nám nádherné milosti zažít na vlastní kůži přítomnost osvobozené bytosti. Stačilo nechat své srdce otevřené dokořán, aby bylo naplněno Láskou, Světlem, Mírem i Blažeností až po okraj, jakmile Šri Brahmam jenom vstoupil do sálu. Osobnost se sama rozpouštěla silou Božského Já, které se tak krystalicky čistě projevuje v malé postavě velkého jogína. V blízkosti Ramanova pokračovatele naše mysl tála rychleji než sníh na slunci a co zůstávalo, byla pouze blažená koupel v oceánu milosti Božského Já. Naše sny se naplnily…a rozplynuly…
V pondělí, kdy se konal první daršan, jsme dorazili přes celou republiku do Prahy již brzy odpoledne. Když jsme našli byt našeho kamaráda, Božská energie vibrovala v celém prostoru našeho vědomí. Neváhali jsme se hned ponořit do samádhi. Jeden z nás říká: „Je ještě třeba někam chodit? Je Šri Brahmam tělo? Je ještě někde jinde, než přímo zde, v našich srdcích?“ Fyzická blízkost je však fyzická blízkost. Dvě hodiny před začátkem přednášky jsme vyšli na ulici směrem k metru. Samádhi se ještě prohloubilo. Uvědomil jsem si, že mé tělo zmizelo. Ztratil jsem úplně pocit kontaktu se zemí. „Já nejsem,“ volal jsem v radostné extázi. „Nemám žádné tělo. Nejsem nic.“ Ve vytržení jsme nasedli do metra. Cožpak ještě můžeme zažít něco víc? Jeli jsme čtyři. Nikdo nemluvil. Občas se ozval spontánní smích duchovní extáze. Síla Já v nás působila.
Do Náprstkova muzea jsme dorazili hodinu a půl před začátkem. „Dosud tady nikdo není!“ – Vítala nás recepční. Nikdo není? Říkali jsme si v duchu. Nejméně Šri Brahmam je přítomen. Posadili jsme se na skříňku před zavřenými dveřmi do sálu a meditovali. Po 17té hodině se dveře otevřely. Ani se nám nechtělo vstávat a přesouvat jinam, ale co kdyby to tam bylo lepší. Sedli jsme si do první řady a pokračovali v prožívání Ticha. Energie byla ještě jemnější, pokud se vůbec dá božská Šakti nějak rozlišovat. Dá. Byli jsme zcela šťastni. Kdyby se dopředu před nás postavil pořadatel a oznámil, že indický mistr bohužel do Prahy nepřijel a přednáška je zrušena, ani bychom se nepohnuli. Klidně bychom i zaplatili vstupné, kdyby nějaké bylo.
Jenomže když jsem po nějaké době otevřel oči, sál byl již plný a právě mě začalo polévat slaďounké mléko božské Lásky. Kolem okraje řady zlehounka protančila maličká postava v oranžové košili a bílých kalhotách. Šri Brahmam. Slzy se draly do očí a smích vytryskl z hrudi jako vodotrysk. Vše bylo naprosto spontánní, bez jakékoliv myšlenky se smát anebo plakat. To blažená prána rozvibrovala zcela průchodné nervové kanálky. Jakoby vichr vlétl do gumových balónků a začal je nafukovat a hrát si s nimi ve vzduchu. Brahmam se posadil před nás, na chvíli zavřel oči a ponořil se dovnitř. Po chvíli začal přednášet. Jeho slova plynula jako pramen živé vody, který náhle vytryskl z nehybné skály a unášel mysl do moře ticha. Tonuli jsme v jeho míruplné hlubině. Neslyšel jsem nikdy čistší a přímější výklad stezky poznání, džňány. V mysli se mi objevuje Púndža. Ano, dobře, jeho přednášky byly úderné a krátké. Po něm učitel obou Ramana Maháriši a tak bych mohl pokračovat až zase k Brahmamovi. Ovšem Brahmam seděl nyní živý přímo přede mnou. Po přednášce jsme mohli jít k němu a těšit se z jeho laskavé a upřímné blízkosti. Využil jsem chvíli k tomu, aby mi osvícený muž požehnal fotografie Arunáčaly i knížku Sádhu Oma. Člověk v bezprostřední blízkosti mohl jasně cítit, kdo je to pravý džňáni. Ten, kdo ví. Naprosto čistá duše. Čistá mysl – žádná mysl. Žádné ego, jen spálený provaz. Žádné předsudky, hierarchie, jen rovnost a přátelství ke všem. Vraceli jsme se v tichu a dojati nečekanou milostí našich osudů. Všechny strázně dávných dnů či let byly zapomenuty v jediné vteřině. V bytě přítele jsme dále pokračovali ve vnitřním spojení duší a meditovali dlouho do noci.
Druhý den ráno nás čekalo ještě větší požehnání osudu. Bylo nám dovoleno navštívit našeho drahého učitele v soukromém bytě. Sešlo se nás asi deset lidí. Pobývat v jednom pokoji společně se Šri Brahmamem a jeho synem znamenalo pro nás jako vystavit se v chladném pošmourném podzimu hřejivým paprskům poledního slunce. Cítili jsme Jeho duchovní žár, který nám spaloval mysl i tělo. Jasně jsme mohli porozumět výroku: „Můj guru, otec i Bůh.“ Učení v soukromí bylo ještě direktivnější a došlo i na historky z osobního života i z života milovaného Ramany Mahárišiho. Zeptal jsem se, zda džňani vidí do mysli tak, jak se to říkalo o Sešadri Svámim, Ramanově starším příteli. Šri Brahmam se rozhovořil: „Sešadri uměl mnohé zázraky, ale dosud neznal zázrak Božského Já. On jednou navštívil Ramanu Mahárišiho v jeskyni Virupakša. Posadil se před něho a hodnou chvíli na něho hleděl, než se zeptal, ´proč stále zůstáváš tichý?‘ A Ramana odpověděl: ´Nemám nic, co bych měl konat, mluvit, či myslet.‘ Sešadri sděloval, že všude vidí jen Boží Přítomnost, ale na Ramanovu otázku, zda ví, kdo je? Odpověděl, že neví. Ramana Maháriši Boží Přítomností byl.“ Jiná historka byla z vlastního života. Když byl asi dvacetiletým mladíkem, byl pozván svým známým na přednášku jednoho významného jogína. Jogín nebo fakír vykládal publiku, jak dokáže zhojit jakékoli řezné rány na těle do druhého dne. Pak hovořil o tom, že se chystá odejít do Himálají, aby tam dvacet let meditoval a získal schopnost létat ve vzduchu. Když to Brahmam uslyšel, spontánně se rozesmál. Fakír si ho zavolal k sobě a zeptal se, co mu bylo na tom k smíchu. Mladík odpověděl, že to bylo nechtěné a spontánní. Když jogín hovořil o létání, on se prostě v tu chvíli vzduchem stal, tak kam by měl ještě létat? Fakír přejel mladému Brahmamovi po páteři a zřejmě tak zjistil, že jeho osobnost vyvanula, že průchod hlavním kanálem je čistý. Obrátil se k publiku a uznale sdělil: „Ten hoch ví. Nepohoršujte se nad ním, on ví!“ Pak se jej ptal, jak toho dosáhl. Brahmam odpověděl, že nijak. Nevyvíjel žádné úsilí. Jogín sdělil, že Brahmam v minulých životech dokončil všechna cvičení.
Ještě inspirativnější bylo jeho vyprávění o tom, jak v hale Mahárišiho samádhi realizoval v roce 1972 Božské Já. Seděl na zemi a hovořil k Nevyšší Síle: „Prosím Tě o realizaci Já. Po ničem jiném v životě netoužím. Prosím, jestli nemám dostatek zásluh na to, abych realizoval, odeber mi tento život. Nemám žádné touhy, nemá pro mě cenu.“ Pak už jen pozoroval mysl. Myšlenek začalo ubývat. Dech se zpomaloval. Nakonec úplně zmizel. Nebyl dech. Zanikly také myšlenky. Tělo zmizelo, nejspíš zemřelo. To, co zbylo, byla čirá Pozornost (Awareness). Po nějaké době se dech začal vracet. S nimi i trochu myšlenky, ale zůstalo osvobození. Poté se ještě tři roky vracely a mizely myšlenky, než nastalo konečné osvobození. Od té doby již ho třicet let nenavštívily žádné pocity, žádné emoce, žádný strach nebo neklid jej nevyrušil. Jen dokonalý mír a osvobození. Tento nebeský mír z Brahmama intenzivně září a duše návštěvníků s radostí vdechuje jeho nektar.
A jaké je jeho sdělení, které je pokračováním Ramanova učení? Člověk stále hledá pomocí mysli řešení svých problémů, ale vůbec netuší, že mysl sama je ten problém. Chce-li člověk vyřešit své problémy, musí vyřešit problém své mysli. Jak? Jejím utišením a nalezením jejího zdroje. Co to je? Srdce. Co je Srdce? Čisté vědomí nepřekrývané myšlením. Jak to docílit? Dotazováním. Šri Brahmam při výkladu „Self-enquiry“ (átmavičára, Sebe-dotazování) pokládá otázky v tomto pořadí: 1. Čí je to myšlenka? 2. Je ta myšlenka moje? 3. Kdo jsem?
Brahmam říká, že pokud nezabere první otázka, má se po chvíli položit druhá
a podobně i třetí. Pokud přijde při tomto dotazování nějaká odpověď, má se pokračovat otázkou typu „Čí je to odpověď ?“. Dotazování soustředí pozornost mysli na falešné já, ego a ono zaniká ve zdroji, Srdci. Neboť samo nemůže existovat bez myšlenek. Takto bytost pozná, že existuje i bez mysli, že mysl ani nepotřebuje a může žít trvale v blaženém, šťastném stavu. V Prázdnotě. Jenomže sám mistr přiznává (a většina to brzy pozná), že toto sebe-dotazování dovede plně provádět jen realizovaný člověk. Běžný žák trpí na počátku takovou záplavou myšlenek, že s dotazováním neuspěje. V tom případě může nejprve pozorovat svůj dech, dokud se vytrvalou praxí mysl neutiší. Když se mysl utiší, může hledající začít s dotazováním a „odklízet“ zbývající myšlenky, a postupně tak rušit zakořeněné tendence mysli (vásany). Pak může zažívat mír a blaženost přirozeného, čistého stavu. Dále však zůstává někdo, kdo prožívá tuto blaženost a to je zase ego v podobě jemné mysli. Tehdy se můžeme ptát, „kdo to prožívá?“ anebo „kdo jsem já?“, a znovu tak zaměřovat pozornost na odražené vědomí, nepravé já, tedy ego, dokud ta prožívající osoba, ego, úplně nezmizí. Když zmizí, zůstává čirá Pozornost a to je pravé Já a také skutečný Klid. Pravé Jáství člověka (Átman) je blaho samo. Když ten prožívající anebo dotazující se zmizí natrvalo, tak nastala realizace Já. Bytost se stává džívanmuktou. Osvobozenou duší.
Další dny vždy několik lidí dostalo požehnání. Šri Brahmam se ptal: „Komu žehnám? Mysli? Ta to nepotřebuje. Božskému Já? Ono to taky nepotřebuje. Tak komu? Získáváte Vědomí, vědomou Pozornost, abyste dovedli provádět dotazování a nalézali ticho.“ První dva z nás obdrželi požehnání a brzy začali cítit ve svém vědomí změnu. Události jakoby samy začaly promlouvat, jakoby jim někdo propůjčil ústa a řeč, kterým naše mysl rozumí. Ne, že by se to dosud nedělo, ale začalo to být ještě zřetelnější. Krátce později začaly přicházet stavy ne-mysli, stavy čirého Vědomí. Átmavičára šla sama. Ticho, kouzelný mír a blaho si našlo stálý přístup do osobního vědomí bez ohledu na okolnosti a okolí. Nutno dodat, že oba již delší dobu praktikují učení Ramany Mahárišiho a tyto stavy vědomí nejsou pro ně zcela nové. Přesto je všechno jaksi nově nové a jasnější.
V sále se denně natěsnalo asi sto dvacet návštěvníků. Dopolední satsangy v Galerii v podkroví byly komornější. Jen pro asi třicítku věrných. O to mohlo být prožívání vnitřního spojení hlubší. Objevovali se na nich také známí duchovní učitelé a znalci Mahárišiho učení. Věřím, že každý, kdo přišel, načerpal duchovní energii potřebnou k svému růstu. Při prvním setkání se mi spontánně v mysli objevily verše Swinburnea z knihy Jacka Londona Martin Eden. A protože se mnohým zalíbily, zakončím jimi s nepatrnou úpravou i tuto vzpomínku:
Zbaveni vášně žití
Strachu i naděje
Vzdáváme Bohu díky
Ať kdokoli to je,
Za to, že ještě čeká
Šri Brahmam na člověka
A že i sebedelší řeka
Do moře dospěje