Láska a přátelství
K realizaci „Já“ je nutné oprostit se od všech připoutaností. Když se oženíš (vdáš) a máš děti, automaticky se připoutáš k rodině, to je nevyhnutné. Jestli miluješ svou rodinu víc než Boha, nikdy na duchovní stezce nepokročíš dál. Já ale lidem neříkám, aby opustili manžela (manželku) a děti. Snažím se jim pouze říci, aby vykonávali rodinné povinnosti s co možná nejmenším vtažením se do nich. Pokud se však objeví pokročilý hledající a není dosud ženatý (vdaná), nepodporuji ho (ji) v tom, aby se oženil (vdala). Když cítím, že je žák schopen mou radu následovat, od manželství ho spíš odrazuji. Jestli si říkáš: „I když se ožením (vdám), budu nadále plně oddán božskému „Já“, a zůstanu nepřipoután k partnerovi a rodině“, obelháváš tak jen sám sebe. Pokud kromě Boha netoužíš po ničem jiném, nikdy se neoženíš (nevdáš). Lidé, kteří opravdu touží po Seberealizaci, by si neměli přibírat nové závazky, které vedou k připoutanosti. Proto říkám zdejším brahmačárinům, aby se neženili (nevdávaly). Pokud miluješ Boha, Bůh ti neustále lásku oplácí. Neopustí tě ani třeba po dvaceti letech, jen proto, že by se rozhodl oženit a odejít. Všechna láska je stejná, ale jiná láska než láska k Bohu je pouhé mrhání. Když dva lidé milují jeden druhého a vezmou se, co ve skutečnosti milují? Milují navzájem jen svá těla a mysl. Pokud se dva lidé vezmou a věnují všechnu lásku jen jeden druhému, stavějí kolem sebe silnou zeď. Nezbývá jim už žádná láska k Bohu, „Já“, a proto nikdy nepocítí lásku božského „Já“. Z duchovního pohledu je ideální vztah mezi ženou a mužem takový, kdy spolu žijí jako bratr se sestrou a namísto vzájemného plýtvání láskou jednoho ke druhému věnují všechnu lásku Bohu. Jakákoliv touha po dětech nebo partnerovi, která vyvstane při pohledu na jiné páry, nebo při pocitu osamocenosti, vychází z iluze.
Léčbou je stabilizování se ve Zdroji lásky tak, že zintenzívníš svou praxi odevzdanosti. Já jsem si vždycky ve své mysli udržovala podobu Swámiho a byla jsem do něj zamilovaná. Proto jsem nikdy necítila prázdnotu, osamělost ani znuděnost, jež podněcují růst touhy po partnerovi nebo po dítěti. Když se partneři spolu hádají nebo provokují jeden druhého, to nevidíš. Čirá, věrná a oddaná láska mezi dvěma lidmi je zcela výjimečná, proto by ses neměl nechat oklamat sladkými idejemi a naivně doufat, že takové štěstí najdeš. Odevzdej svou lásku jen Bohu. Láska hledajícího k Bohu by měla být tak silná, že by pro ni měl být schopen umřít. Neměl by myslet na nic jiného, neměl by na ni zapomenout či ji v mysli vytěsnit něčím jiným. Pak všechny překážky budou zvládnuty a Bůh i hledající splynou v jedno. Hledající musí být kdykoliv schopen opustit vše, aby následoval Guruův hlas. To je pravá odtažitost. Žádný vztah, věc, místo nebo situace by neměla být důležitější než Bůh. Když Ramakrišna položil ruku na hrudník Vivékanandy, Vivékananda opustil své tělo a dosáhl by Seberealizace, kdyby mu nepřišla myšlenka na rodiče, při které se lekl, co s nimi bude dál. Tato připoutanost k rodičům Vivékanandovi zabránila naprosto se odevzdat a dojít tak k plné Seberealizaci. Pokud chceš praktikovat účinnou sádhanu, pak by ses měl šikovně vyhýbat všem možným přátelům, kromě Gurua, protože tě strhnou a odvedou pozornost jinam. Nebuď strháván vnějšími vzruchy. Debaty v přátelském kruhu začínají rozebíráním duchovních podnětů, jenže pak se stočí k probírání sádhan ostatních a jejich způsobu života. Buď na to opatrný a pokud možno se tomu vyhni. Navíc, pokud vyprávíš ostatním lidem o svých duchovních zážitcích a snech, ztrácíš vnitřní sílu. Uchovávej ji pro sebe či Gurua. Spolčování se znamená trávení času povídáním o všem možném jen ne o Bohu a jedinec pak rychle upadá do Máji.