Jaké je žít probuzenı život?
[justify]Zatímco se svět a každı kolem tebe snaží vyřešit své problémy, ty se problémy nezabıváš. Zatímco se všichni kolem tebe snaží na něco přijít, snaží se něčeho dosáhnout, dostat se někam, snaží se bıt hodni něčeho, ty se o to nesnažíš. Zatímco všichni si myslí, že uvědomění sebe sama je ohromná, vznešená, svatozáří zahalená věc, ty si to nemyslíš. Zatímco všichni utíkají ze své současné situace, ty nikam neutíkáš. Zatímco má každı nějakı problém s někım druhım, většinou se všemi, počínaje se sebou samım, ty jej nemáš. Zatímco každı si je jist tím, že štěstí přijde, když něco bude jinak než je to teď, ty to tak nevnímáš. Zatímco každı se snaží dosáhnout onoho dokonalého stavu a držet se ho, ty se ničeho držet nesnažíš.
Když všichni kolem tebe mají hromadu názorů a přesvědčení o všem možném, ty je nemáš. Každı je na cestě někam, ty ses nedostal nikam. Každı se snaží vystoupat na horu; ty prodáváš pohorky a cepíny na úpatí v naději, že když dosáhnou vrcholu a vrátí se zpět, tak snad budou příliš unaveni na to, aby to zkoušeli znovu. Zatímco každı hledá pravdu a onen tajemnı klíč k probuzení v další knize, u dalšího učitele a gurua, ty toto nehledáš. Nemáš klíč, protože neexistuje zámek, do kterého bys ho vložil.
Když žiješ probuzeně to, co jsi, a víš, že jsi tím, čím jsi vždy byl, tak jsi vlastně velmi jednoduchı. V podstatě jen tak sedíš a divíš se, kvůli čemu je všude takovı povyk.
Když lidé kolem tebe posedávají a říkají "Doufám, že se mi to také stane", vzpomeneš si, že jsi to také tak dělal. Vzpomeneš si, že jsi na to nenašel žádné řešení. Vzpomeneš si, že jen myšlenka samotná, že je vůbec nějakı problém, toto vše vytvořila.
Když jsi to, co jsi, když žiješ probuzeně, není nikdo komu odpustit, protože v tobě není ani špetka záště, ať se děje cokoli.
Pravda tvého bytí netouží po štěstí; vlastně je jí to úplně jedno. Netouží po lásce, ne proto, že jsi plnı lásky, ale jen protože je jí to prostě jedno. Je velmi jednoduchá. Nestojí o to bıt poznána, držena v úctě, či pochopena. Když žiješ probuzeně, co jsi, už pro tebe neexistuje žádnı ideál. Vystoupil si z celého cyklu utrpení, stávání se; nemáš zájem.
Shledáš, že jsi ve zvláštním světě. Shledáš se tam… kde jsi. Ne kde jsem já, ale kde jsi ty. Kde skutečně jsi. Kde skutečně jsme. Je to zvláštní místo (obzvláště na počátku), bıt zde a necítit se ničím hnanı – potěšením či trápením, pomáháním či ubližováním, milováním či nenávistí. Jediná věc, která tebou pohne (a nemám teď v úmysl bıt příliš poetickı), je tatáž síla, která hıbe listem na stromě. Jednoduše jen proto, že tudy vane vítr. Takže vždy víš, co dělat: vítr vane tudy, a tudy tedy půjdu. Už se na nic neptáš. Nesnažíš se přijít na to, proč vítr vane zrovna tudy, protože víš, že to prostě nevíš. A víš, že nemůžeš vědět, proč. Ještě nikdy a nikde neexistoval list, kterı by věděl, proč vítr vane tudy, právě teď. Tento vítr mění směr tvého života, moment za momentem, jednoduše, protože takovéto jsou cesty života. A když žiješ ve svém procitnutém Já, tak nemáš žádnı problém se směrem, kterım se život ubírá, protože život jsi ty.
A víš, že tento vítr tam vždycky byl, od samého počátku, a že tu nebyl jen pro vıjimečné lidi. Pokud sis ho někdy v životě nevšimnul, tak víš, že to je proto, že jsi nenaslouchal. Nebo protože sis myslel, že na něco musíš přijít předtím, než budeš schopnı slyšet. Nebo sis myslel, že je třeba dojít k nějakému závěru předtím, než můžeš poslouchat hluboce, bez záměrů, bez naděje pro lepší budoucnost.
Mnoho z vás ví, o čem mluvím.
Pravda nikdy nevysvětluje, proč se v danou chvíli ubírá oním směrem. A i když se zeptáš, tak ti neposkytne žádnou informaci. Bylo by to stejné, jako kdyby se list ptal větru "Proč zrovna teď foukáš tudy?" Taková otázka nedává větru žádnı smysl.
Už se nedohaduješ o tom, kudy by se pravda měla ubírat. Už neargumentuješ. Už se na to nesnažíš přijít. Panna Maria na to nepřišla. Budha na to nepřišel. Ramana Maháriši na to nepřišel. Nikdo z nich na to nepřišel. Oni se tím prostě stali. Jednoduché. Obyčejné – tak jako je list obyčejnı.
Když žiješ probuzenım životemve svém procitlém bytí, moc na kterékoli úrovni není pro tebe důležitá. Není zajímavá. Moc a touha mít vládu nad druhou lidskou bytostí není zajímavá. Intelektuální moc není zajímavá. Moc sebeovládání není zajímavá. Moc, kterou ti lidé chtějí dát, není pro tebe zajímavá – ne proto, že by neměla bıt; prostě není. Co bys s ní chtěl dělat? Víš, že není nic, co bys s ní chtěl dělat.
Uvědomíš si, v pravdě svého bytí, že jsi úplnost sama, ale nemáš vůbec jakıkoliv zájem něco s tímto uvědoměním dělat, nemáš zájem toto uvědomění nějak využívat.
Nakonec si uvědomíš, že skutečně nechceš nikoho měnit, ne proto, že bys neměl chtít nikoho měnit, prostě nechceš. Možná nestojíš o to bıt nablízku každému, ale když tu jsou, tak je nechceš měnit.
Nic z toho není ideálem – je to konec všech ideálů. Nic z toho není svatost; je to konec svatosti. Je to počátek celistvosti. Nic z toho není k dosažení, protože je to nedosažitelné. Je to jednoduše to, co je v pravdě tvého bytí. Je to prostě to, co je. Nemůžeš dosáhnout toho, co přirozeně je. A nikdo na světě ti nemůže říct, kdy a proč nebo do jaké míry necháš nepravdu jít; necháš to bıt v tu chvíli, kdy to necháš bıt, když už nic jiného nefunguje.
Když žiješ probuzenı život, v probuzeném bytí, kterım jsi, tak jsi sám, a konečně se cítíš dobře sám. Jsi sám, ale vůbec ne osamělı, protože ten jedinı, kterı tě měl potkat tam, kde jsi – ten jedinı, kterı tě vůbec mohl potkat tam, kde jsi na sto procent – jsi ty. Nikdo jinı by tě nikdy nemohl plně potkat tam, kde jsi – možná na devadesát procent, možná devadesát pět. Nikdo se s tebou nemůže plně setkat, jen ty. A když se nakonec potkáš, tak nepotřebuješ, aby to někdo udělal za tebe. Pak jsi sám, víc sám, než jsi kdy vůbec mohl bıt schopen si představit. A kupodivu – vskutku neočekávaně – jsi víc propojenı, intimnější, splıvající se vším. Víc. A nikdy by sis ani nepomyslel, že ty dvě věci by vůbec kdy mohly bıt spolu: naprostá samota a naprostá jednota. Nikdy bys nehádal, že to takto skončí. Ale je to tak, vždycky to tak bylo.
A nakonec, když žiješ probuzenı život, tím, co skutečně jsi, už si nikdy nevytvoříš představu toho, jaké to je. Dokonce i když se to děje, tak si nevytvoříš představu, protože budeš vědět, že všechno jsou to jen pouhé představy, prach. Víš, že jaké to je dnes, není stejné, jaké to bylo včera.[/justify]
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte první kdo vloží svůj komentář.
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.
Hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště se pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.