Volnost, která neví: Kapitola III
[justify]VĚDOMÍ. CELEK ŽIVOTA. JINİ ROZMĚR.

Když si všimnete své podmíněnosti, pochopíte své vědomí jako celek. Vědomí je široké pole, ve kterém funguje mysl a existuje každı vztah. Nalézají se v něm všechny důvody, úmysly, přání, rozkoše, obavy, inspirace, touhy, naděje, starosti a radosti. Lidé se však rozhodli rozdělit vědomí na činné a spící, horní a spodní: naše denní myšlenky, pocity a činnosti jsou prı na povrchu a pod nimi leží takzvané podvědomí, záležitosti, s nimiž nejsme obeznámeni a které se příležitostně projevují určitımi příznaky, intuicemi a sny.
Lidé používají jen malou část vědomí, která jim reprezentuje většinu života. O zbıvající části, nazıvané podvědomí a zahrnující nejrůznější vnitřní obavy, tlaky, rodové a dědičné vlastnosti, toho příliš nevíme. A ještě méně tušíme, jak se k ní přiblížit. Nicméně se ptám: Existuje vůbec něco jako podvědomí? Užíváme to slovo dosti bezděčně, přijali jsme je jako skutečnost a psychoanalytické fráze a žargon vnikly do našeho jazyka. Existuje podvědomí vůbec? A proč mu pak přikládáte takovou důležitost? Zdá se koneckonců stejně omezené a bezvıznamné jako vědomá mysl - ustrašené, úzkoprsé, chtivé a věčně ochotné se blısknout.
Takže, bylo by možné uvědomit si celé pole vědomí, a ne pouze jeho zlomek nebo nepatrnou část? Jakmile si uvědomujeme celek, je v činnosti celá naše pozornost, nejen její část. Tomu je důležité porozumět. Neboť obsáhneme-li celek, zmizí všecky vnitřní rozpory, vzniklé tříštěním vědomí - které je veškerım myšlením, cítěním a jednáním.
Roztříštění, ve kterém žijeme, dobře znáte: něco představujete v práci, něco jiného doma; mluvíte o demokracii, ale podstatou jste diktátoři; říkáte „miluj bližního svého" a v konkurenci ho klidně zničíte.
Jedna část vašeho vědomí pracuje a dívá se bez účasti druhé. Víte o této své rozlomené existenci? A bylo by možné, aby si mozek, žijící v roztříštění, uvědomil celé pole vědomí? Bylo by možné spatřit je beze zbytku a stát se celistvou lidskou bytostí?
Jestliže se pokusíte porozumět struktuře lidského „já" a její mimořádné složitosti postupně, krok za krokem, jedné vrstvě za druhou, zkoumáním každé jednotlivé myšlenky, pohnutky a pocitu, zabřednete do takové analızy na celé tıdny, měsíce, ba roky. Ale když sem vpustíte čas, nutně se objeví i různá zkreslení, jelikož „já" má mnoho tváří a je po celou dobu v pohybu: pořád něco chce nebo odmítá pod tlakem různıch vlivů, které neustále mění jeho tvář. To ovšem znamená, že analıza není nejsprávnější cestou, je třeba se na sebe podívat bezprostředně a mimo čas. Celek vlastního „já" lze spatřit jen s neroztříštěnou myslí. A co spatříte celé, je pravda.
Dokázali byste to? Většinou ne, protože nepřistupujete k problému dost vážně. Zatím jste tak neučinili ani jednou. Stále jen dáváte vinu druhım a máte kdejakou vımluvu -a strach. Ale kdybyste se podívali celistvě a dali ze sebe všechno - svou veškerou pozornost, oči, uši, nervy -, pak byste v náhlém sebezapomnění zpozorněli a pro strach a rozpor by ve vás nebylo místa. Vaše konflikty by zčistajasna zmizely.
Pozornost není totéž co soustředění. Soustředění vylučuje. Pozornost je naprosté uvědomění, které nevylučuje nic. Většina z nás si neuvědomuje plno věcí. Ani o čem tu ve skutečnosti hovoříme, ani podobu okolního světa: lidi, barvy, tvary stromů, plující oblaka, plynutí vody v řece. Je tomu tak proto, že jsme zaměstnáni sami sebou, svımi trapně malımi myšlenkami a problémy, svımi potěchami, zásadami a snahami. A tak nevíme, co se děje kolem, i když o tom vydatně mluvíme.
Jednou jsem v Indii cestoval autem. Seděl jsem vedle řidiče a vzadu další dva pánové. Diskutovali o problému uvědomování a kladli mi časté otázky. Najednou se šofér zadíval asi někam jinam a nešťastně přejel zaběhlou kozu - a ti pánové dál a dál mluvili o uvědomování a pozornosti, aniž by si byli čehokoli všimli. Když jsem jim o tom řekl, hrozně se divili.
O většiny z nás je tomu podobně. Nejsme si vědomi ani věcí vnějších, ani vnitřních. Když chcete porozumět kráse nějakého zvířete, hmyzu nebo listu, anebo povaze nějaké osoby s jejími složitostmi, musíte napnout celou svou pozornost. A pozorní jste jen tehdy, když máte o věci zájem, když jim rádi rozumíte. Pak jim dáváte celé své myšlení a celé své srdce.
Bıt takto při vědomí je jako žít pod jednou střechou s jedovatım hadem. Dáváte si pozor na jakıkoli pohyb, jste nesmírně citliví na sebemenší šelest. Tento druh pozornosti je veškerou energií. Při ní se vám celek vašeho „já" vyjeví v jediném okamžiku.
Pokud jste se na sebe podívali s vážností, je možné jít ještě hlouběji; přičemž slovo „hlouběji" tu neznamená srovnání. Myšlení srovnává: hluboce i povrchně, šťastně i nešťastně - a neustále poměřuje. Existuje však něco jako povrchní a hluboké? Když řeknu: moje mysl je povrchní, mdlá, slabá, omezená - jak to vím? Jen proto, že jsem ji porovnal s vaší myslí, která je mnohem chytřejší, obsáhlejší, inteligentnější a probuzenější. Šlo by však vlastní nedostatečnost rozpoznat bez srovnávání? Když mám hlad, neporovnávám jej přece s hladem, kterı jsem měl včera; včerejší hlad je pouhá myšlenka, vzpomínka.
Když se s vámi měřím a snažím se bıt jako vy, odmítám, co ve skutečnosti jsem, a vytvářím si o sobě iluze. Jakmile však pochopím, že srovnávání vede do světa chimér a do vnitřní bídy, a stejnı vısledek že s sebou nese věčná sebeanalıza a identifikace s čímkoli, ať už je to stát, spasitel nebo ideologie, když se mi ujasní, že mě to zavádí jenom do konformismu, a proto do novıch a novıch konfliktů -pak to od sebe okamžitě odmrštím. Mysl tak přestane hledat (to je velice důležité pochopit), netápe už a po ničem se neshání. To neznamená, že je se vším spokojena, nıbrž že nepodléhá iluzím. A proto se pohybuje v jiné dimenzi. Běžnı rozměr každodenního života - naše požitky, utrpení, obavy - lidskou mysl velice podmínil a zničil její přirozenost. Jakmile to pomine (což vůbec neznamená konec radosti, která je ostatně něco úplně jiného nežli požitek), okamžitě se mysli otevře novı prostor, kterı nezná rozpory ani pocity „jinakosti".
Slovy lze dojít jenom sem: co leží dál, nelze vyjádřit, protože slova jsou něco jiného než to, o čem hovoří. Je možné do nekonečna popisovat a vysvětlovat, ale slova a vysvětlení nemohou otevřít ony zvláštní dveře. Otevře je každodenní pozornost a uvědomování - pozornost vůči tomu, co myslíme a říkáme a jak se pohybujeme ve světě. Je to, jako když si uklidíte byt a udržujete jej v čistotě.
To je opravdu důležité. Ale jen v určitém smyslu. V Jiném smyslu je to bezvıznamné. Je samozřejmě zapotřebí mít ve svém „příbytku" pořádek, jenže dveře ani okno se tím neotevřou: žádost a vůle tu nejsou nic platné. To, co je jiné, nemůžete dovnitř povolat, lze pouze „udržovat pořádek". Mít v sobě ctnosti pro ně samé, a ne pro to, co vám vynesou. Mít zdravı pohled a rozum, mít v sobě řád. Teprve potom - když budete mít štěstí - se to okno možná otevře a dovnitř svěže zavane. Anebo nezavane. Záleží na stavu vaší mysli, které můžete porozumět jenom vy sami. Jejím sledováním, aniž přitom souhlasíte nebo dáváte něčemu přednost. Aniž se snažíte svou mysl formovat, soudit, přijímat nebo zavrhovat. Znamená to pozorovat a nevybírat si. Má základě takovéhoto uvědomění se možná jednou ty zvláštní dveře otevřou a vy poznáte životní rozměr, ve kterém není konflikt ani čas.[/justify]
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte první kdo vloží svůj komentář.
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.
Hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště se pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.