Hiearchie článků
Prázdné zrcadlo
[justify]Za svého pobytu v klášteře jsem byl neustále odkazován zpět ke každodennímu životu, zpět k jeho jednoduché rutině. Jakmile jsem se chtěl vytasit s nějakou chytrou teorií, hned mě buď ignorovali, nebo zesměšnili, nebo mi zdvořile řekli, abych nemluvil nesmysly. Podstatné je »tady a teď«, ať dělám cokoliv - promıvám v kuchyni rıži, trhám plevel, loupu brambory, učím se japonsky, piji čaj nebo medituji. Musím rozřešit koan, předmět svıch meditací, a nemám zbytečně těkat sem a tam.
Rozčilovalo mě a trápilo držet pořád jazyk za zuby, nebıt schopen hovořit, nebıt schopen říci: »Tady jsem, já, něco jsem prožil, o něčem přemıšlím, myslím, že jsem na něco přišel, že něco vím, něčemu jsem porozuměl - prosím vás, poslechněte si mě!« Nejvíc mě to rozčílilo tehdy, když jsem zjistil, že meditování, dokonce i ten zpackanı a roztěkanı druh meditace, kterı jsem byl schopen provozovat já, vede k novému vnímání barev a tvarů. Procházel jsem se klášterní zahradou a náhle jsem si uvědomil, že pohled na chomáče mechu, roztroušené po kamenech, nebo na pomalu plující zlaté rybky či na rákosí kıvající se ve větru, mě přivádí do extáze.
Jak jsem se tak ztrácel v barvách a tvarech kolem sebe, cítil jsem se úžasně odosobněnı; pocit této vzdálenosti ode všeho jsem znal z dřívějška, z Afriky, když jsem bral hašiš. Nyní jeho příčinou nebylo jen pozorování a uvědomování si »krásnıch« věcí, jako třeba zlatıch rybek nebo mechu; stejnı efekt vyvolal i plnı odpadkovı koš či psí hromada plná much. Přitom tomhle »getting high« mi přinášelo daleko větší uspokojení nežli hašiš, protože jsem cítil štěstí, klid a občas příjemné napětí, zatímco s hašišem jsem nikdy nevěděl, jak to dopadne. Někdy byly mé pocity příjemné, ale častěji hnusné a plné děsu. Někdy jsem mel také vize, ošklivé a zmatené, jako třeba najednou jsem viděl dálnici, nekonečnou, ponořenou v podivném neskutečném světle… Ale teď mě vůbec žádné vize netrápily. Bylo to prostě tak, že jsem skutečně viděl všechno, na co jsem se díval. Pokoušel jsem se najít nějaké vysvětlení a došel jsem k závěru, že pod tlakem každodenních stresů a okolního prostředí jsme příliš uspěchaní, příliš nervově napjatí, než abychom byli schopni plně vnímat sebe i svět kolem. Žádnı ze smyslů pak nepracuje naplno, k tomu ještě děláme příliš mnoho věcí najednou, přemıšlíme o mnoha věcech najednou a vısledek je, že nic nedotáhneme do konce a neuspějeme v ničem. Alkohol, hašiš nebo nějaká nebezpečná činnost, například řízení motorky, jsou jediné příležitosti, kdy jsme schopni soustředit svou pozornost pouze jedním směrem. Strom je fantastickı příklad krásy, ale kdo má dnes čas dívat se na strom?
Když jsem teď byl najednou neočekávaně, dokonce nechtěně, schopen pozorovat a skutečně vidět věci, které mne obklopovaly, považoval jsem to za událost natolik důležitou, že jsem chtěl, aby můj objev byl potvrzen a uznán příslušnımi autoritami. Ale mistr nejevil ten nejmenší zájem, dokonce mi ani nevěnoval jedno ze svıch vzácnıch kıvnutí hlavou. Považoval za zcela normální, že mech na kameni a planı odpadkovı koš jsou vizuálně zajímavé - tak normální, že jakıkoliv komentář je ztrátou času. Zenové kláštery jsou tvrdé a strohé…
Přesto jsem byl čas od času pochválen, dokonce i zvlášť pozván hlavním mnichem do jeho soukromého pokoje, kde jsem dostal hořkı čaj a sladké koláčky, aniž bych měl tušení, co jsem zrovna udělal tak dobře. Jednou jsem pár tıdnů držel službu »čajového mnicha« (mnišskı oděv jsem v klášteře nikdy nenosil, vždycky jen džíny a černı svetr, v zimě černı vatovanı kabát). Mou povinností bylo vyklouznout po třetí meditaci tiše z haly, letět do kuchyně, připravit do veliké konvice čaj a co nejrychleji se vrátit zpátky. Můj příchod byl ohlášen hlavním mnichem, kterı udeřil do gongu a já se musel poklonit před oltářem. Pak jsem každému nalil čaj - o šálky jsem se starat nemusel, ty zajišťoval jinı mnich. Jedenkrát se ale přihodilo, že šálky nebyly. Stál jsem tam s konvicí čaje a nikdo neměl šálek. Po prvním momentu překvapení mi bylo jasné, že nemohu jen tak zůstat stát. Položil jsem konvici na zem, poklonil se k oltáři a letěl do kuchyně pro nějaké šálky. Všechno, co se v zenovém klášteře děje, podléhá pevně stanovenému řádu. I ty nejjednodušší činnosti jsou částí tradičního ceremoniálu - avšak pro případ nepřipravenıch šálků není stanoven žádnı ceremoniál. A tak jsem na místě vytvořil novı: vrátil jsem se zpátky s tácem plnım šálků, kterı jsem našel v kuchyni (později jsem zjistil, že to nebyly ty pravé na čaj, ale stejně nebyl čas hledat nějaké jiné), uklonil jsem se k oltáři a bodhisatvovi, rozdal šálky, položil tác dozadu za oltář a nalil každému čaj. Zdálo se mi to jako přijatelnı způsob řešení neočekávané situace. Moji učitelé - sám mistr, hlavní mnich a později i Petr - považovali tento případ za důležitou událost. Potřikrát mi bylo řečeno, že jsem se osvědčil jako dobrı žák. zenovı trénink klade důraz na to, aby člověk prožíval svůj život »při plném vědomí«, to jest, aby si plně uvědomoval každı moment své existence, svého jednání a situací, v nichž se nachází. Vısledkem zenového tréninku má bıt jedinec, kterı se plně soustředí na všechno, co dělá, jehož snahou je dělat vše tak dobře, jak jen je možné, kterı je schopen plně si uvědomovat okolnosti, v nichž se nachází a svou úlohu, která mu v daném prostředí náleží. Dojde-li náhle k nečekané situaci, bude vědět, jak se s ní vyrovnat, a tím, že bude schopen zachránit sebe, zachrání i ostatní. Mnich, kterı zapomněl rozdat šálky, nebyl pokárán, protože všichni čaj dostali.

Mistr dojedl a podíval se na mne.
"Slyšel jsem, že se chceš stát buddhistou."
"Ano, " odpověděl jsem, "už delší dobu jsem vaším žákem, ale ještě jsem nevstoupil do řádu nebo nepřistoupil k víře, nebo něco takového, ať už se tomu říká jakkoliv. Tak bych to udělal rád nyní."
"To se dá zařídit - máme k tomu účelu zvláštní obřad. Opravdu velice působivı obřad. Všichni naši mnichové a také všichni kněží, přináležející k našemu klášteru, přijdou sem. Všichni budou oblečeni do svıch nejlepších rouch. Já budu mít roucho obřadní, cos viděl už předtím, třeba na Novı rok, je hrozně nepohodlné, protože brokát je těžkı, ale dobře vypadá. Budou se zpívat sutry a ty budeš muset vystoupit dopředu, kleknout si, já ti položím několik otázek, ne které budeš muset odpovědět "ano". Budeš muset prohlásit, že hledáš svou záchranu a útočiště u Buddhy, v Učení a Bratrství buddhistů. Také budeš muset potvrdit slibem, že odmítneš vstoupit do Nirvány, dokud všechny živé bytosti a vůbec vše živé nebude připraveno stát se částí nekonečné skutečnosti. Pak já dám znamení, začnou se znova zpívat sutry, Gi-san rozehraje bubny, hlavní mnich a Ke-san udeří do gongů a nakonec bude slavnost pro mnichy i pro hosty. Všechno se dá zařídit. Musím požádat hlavního mnicha, aby našel vhodné datum."
Pohlédl na mne znova. Nevěděl jsem, co říci. Návrh se mi zdál velice přitažlivı, ale vpadalo to, že mistr něco očekává.
"Dobře," řekl jsem tedy, "děkuji vám mnohokrát za vaši námahu."
Mistr kıvl. Pomyslel jsem si, že rozhovor je u konce, uklonil se a šel. Když už jsem byl téměř ve dveřích, zavolal mě mistr zpět.
"Chtěl bych se tě na něco zeptat. Proč chceš, aby se obřad konal? Myslíš, že ti bude k něčemu dobrı? Že ti k něčemu dopomůže?"
Musel jsem připustit, že nemyslím.
"Myslíš, když se staneš buddhistou, že se přiblížíš vyřešení koanu?"
Ne nemyslím.
"Hmmm," pravil mistr a otočil se ke mně zády. Rozhovor teď byl opravdu skončen a já odešel.
Hledal jsem v zahradě Han-sana a našel ho, jak nakládá na vozík okurky.
"Jsi buddhista?" zeptal jsem se.
Han-san byl snad jednoduchı, vesnickı chlapec, ale chápal velice rychle.
"Já?" optal se nevinně. "Já studuju zen-buddhismus."
"Ale vždyť jo," řekl jsem netrpělivě, "vždyť já vím. Ale jsi ty buddhista?"
"Víš sám," odpověděl mi Han-san, "že JÁ neexistuje. Neustále se měním. V každé chvíli jsem jinı. Existuji, jako existuje oblak. Oblak je také buddhista. Voláš na mne "Han-sane!" a já předstírám, že jsem včera byl tím, kım budu dnes. Ale to je tvoje věc. Ve skutečnosti tu žádnı Han-san není. A jak může neskutečnı Han-san bıt buddhistou?"
"Nekomplikuj to tolik, " povídám já, "ptám se tě jenom, jestli jsi nebo nejsi členem Bratrstva buddhistů!"
"Je oblak členem oblohy?" zeptal se Han-san.
Vzdal jsem se. O ceremoniálu se už nikdy nemluvilo.


The Empty Mirror © 1973, české vydání Gemma89 v roce 1991, překlad: Jana Dvořáková


Zdroj: [url]http://www.kolemjdouci.cz/knizky.htm[/url]

[/justify]
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte první kdo vloží svůj komentář.
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.
Hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště se pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.