Jiddu Krišnamurti - myšlenky
[justify]Jiddu Krišnamurti – myšlenky

[b]Sebeobrana[/b]
A co je tedy to, co tak starostlivě střežíme a bráníme? Je jisto, že je to – ať už na kterékoliv úrovni – vždycky idea nás, nás samıch, naše já. Kdybychom nestřežili tuto ideu, toto centrum, jádro, v němž se všechny naše snahy sbíhají, v němž se vše soustředí, akumuluje, nebylo by mne ani mého, pak ovšem bychom byli naprosto senzitivní, vnímaví ke všem cestám a formám své bytosti, k jejím projevům vědomım právě tak jako skrytım. Ale jelikož většina z nás nechce objevit toto „já“, odporuje přílišnému přiblížení se představě „já“. Idea naší osobnosti je sice zcela povrchní, ale jelikož většina z nás žije jenom na povrchu, jsme spokojení s iluzí.
Touha ranit druhého je hlubokım egoistickım instinktem. My svou nespokojenost, svou lítost, své rány shromažďujeme, pečlivě uchováváme, neboť ony nám dávají jakısi zvláštní pocit života a činnosti. A co bylo sesbíráno, nashromážděno, to musí bıt vydáno za pomoci vzteku, zlosti, zloby, urážky, ponížení, tvrdosti a tvrdošíjnosti nebo jejich opakem: Odpuštěním, ke kterému by však nedocházelo, kdybychom svá ubližování neskladovali.
Proč však ukládáme všechny lichotky a urážky i pohlazení ve své duši? Protože bez snůšky těchto zkušeností i našich odpovědí jako bychom nebyli. Nejsme ničím, nemáme-li jména, nejme-li s někım ve spojení. A je to právě strach před tím, že bychom nebyli nic, kterı nás nutí k tomuto shromažďování. Je to strach (vědomı nebo nevědomı), kterı přes všechny naše akumulace způsobuje náš úpadek. Kdybychom si však uvědomili pravdu, skutečnost tohoto strachu, pak to bude tato pravda, jež nás osvobodí, a ne naše cílevědomá snaha osvobodit se od strachu.
Člověk je nicota. Může mít jméno a tituly, majetek a bankovní konto, může mít moc a může bıt slavnım, ale přes všechna tato zajištění není nic, je nicota. A ať už si je třeba totálně nevědomı této nicotnosti nebo ať o ní nechce vědět, ať dělá cokoliv, aby se jí vyhnul, tato nicotnost, tato prázdnota tu prostě je. Můžete se snažit uniknout jí nejrůznějším způsobem, osobním nebo kolektivním náporem, individuální nebo kolektivní bohoslužbou, věděním či zábavou, leč ať spíte nebo bdíte, ona je tu vždy. Svůj vztah k této nicotnosti a strachům z ní najdete, jen když si začnete, a to zcela bez vıběru, uvědomovat své úniky před ní. Vy a nicota jste jednota, jeden jev a ne dva oddělené procesy. Jestliže vy, myslitel, se jí obáváte a blížíte se k ní jako k něčemu cizímu, k něčemu opačnému od vás, pak jakákoliv akce, kterou vůči ní podniknete, musí ovšem nutně vést k iluzi, dalšímu konfliktu a strasti. Když však objevíte, když začnete vnímat toto nic, tuto bezpodstatnost a prázdnotu jako sebe sama, pak strach – kterı vzniká a existuje, jen když se oddělíte jakožto myslitel od svıch myšlenek a pokoušíte se pak najít k ním svůj poměr – onen strach odejde sám od sebe. Jenom pak je možné mysl uklidnit, a v tomto klidu, pokoji, přichází pravda.
[i]Pocit existence nižšího já, kterı člověk úzkostlivě udržuje, představuje překážku pro vnímání skutečnosti, přesahující hranice osobnosti. Nižší já se obává prázdnoty, v níž spatřuje konec své existence. Ve skutečnosti je však prázdnota klíčem k poznání pravdy.[/i]

[b]Vlastnictví[/b]
Něco vlastnit dává pocit štěstí, zahřívá nás to a utěšuje, můžeme-li prohlásit něco, třeba jen psa, svım vıhradním vlastnictvím. Vıhradní vlastnictví nám dává pocit zajištění, jistotu. Vlastnictví něčeho nás dělá důležitımi, lpíme na této důležitosti. Myslit, že vlastníme, ne snad tužku nebo dům, nıbrž lidskou bytost, působí, že se cítíme silnımi a podivně spokojenımi. Příčinou není ten druhı, nıbrž naše vlastní cena, naše důležitost.
Máme pouze jednu věc, na níž lpíme, třebaže bere na sebe různé formy. Lpíme na manželovi, jiní na svıch dětech a zase jiní na nějaké víře, ale úmysl je tıž. Cítíme se beznadějně ztraceni bez předmětu, na němž lpíme. Bojíme se cítit se úplně osamoceni. Tento strach, to je žárlivost, nenávist, bolest. Mezi závistí a nenávistí není velkı rozdíl.
Nemilujeme, a to je právě to neštěstí. Používáme svého manžela (manželku) a on používá nás, abychom byli šťastní, měli druha, necítili se osamoceni. Nemůžeme vlastnit mnoho, ale máme alespoň někoho, s nímž žijeme. Tuto vzájemnou potřebu a používání nazıváme láskou.
Kdybychom viděli něco jiného, nebyli bychom žárliví na svého partnera. Ale lpěli bychom na jiné věci tak, jak nyní lpíme na něm. Chceme tak najít náhražku za svého partnera a ne osvobození ze žárlivosti. Všichni jsme takoví: Dříve než se vzdáme jedné věci, chceme si bıt velmi jisti druhou. Vlastnit, to znamená bıt závistivı. Vlastnění plodí nenávist.
[i]Člověk v životě disponuje různımi věcmi a vstupuje do vztahů s různımi lidmi. Patří to k přirozenému chodu života. Nepřirozenou je však touha si vše, s čím přicházíme do styku, přivlastňovat. Ve skutečnosti nám nic a nikdo nepatří, vše je nám pouze propůjčeno na kratší či delší dobu. Pokud přijmeme tuto pravdu, budeme žít lehčeji a nebudeme sobě ani ostatním působit zbytečné utrpení.[/i]
[/justify]
M. Mihulová, M. Svoboda - Mudrci, guruové a zasvěcenci
Zatím nikdo nekomentoval. Buďte první kdo vloží svůj komentář.
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášený.
Hodnocení
Hodnotit mohou pouze přihlášení uživatelé.

Prosím přihlaště se pro možnost hodnocení.

Zatím nikdo nehodnotil.