Video panel - poslední přidaná videa

YOUTUBE
6.8.2018 evening ...
YOUTUBE
Sarvesham Svastir...
YOUTUBE
Sri Vidya Havan 2018

Hiearchie článků



Jiddu Krišnamurti - myšlenky

Jiddu Krišnamurti – myšlenky



Sebeobrana

A co je tedy to, co tak starostlivě střežíme a bráníme? Je jisto, že je to – ať už na kterékoliv úrovni – vždycky idea nás, nás samých, naše já. Kdybychom nestřežili tuto ideu, toto centrum, jádro, v němž se všechny naše snahy sbíhají, v němž se vše soustředí, akumuluje, nebylo by mne ani mého, pak ovšem bychom byli naprosto senzitivní, vnímaví ke všem cestám a formám své bytosti, k jejím projevům vědomým právě tak jako skrytým. Ale jelikož většina z nás nechce objevit toto „já“, odporuje přílišnému přiblížení se představě „já“. Idea naší osobnosti je sice zcela povrchní, ale jelikož většina z nás žije jenom na povrchu, jsme spokojení s iluzí.

Touha ranit druhého je hlubokým egoistickým instinktem. My svou nespokojenost, svou lítost, své rány shromažďujeme, pečlivě uchováváme, neboť ony nám dávají jakýsi zvláštní pocit života a činnosti. A co bylo sesbíráno, nashromážděno, to musí být vydáno za pomoci vzteku, zlosti, zloby, urážky, ponížení, tvrdosti a tvrdošíjnosti nebo jejich opakem: Odpuštěním, ke kterému by však nedocházelo, kdybychom svá ubližování neskladovali.

Proč však ukládáme všechny lichotky a urážky i pohlazení ve své duši? Protože bez snůšky těchto zkušeností i našich odpovědí jako bychom nebyli. Nejsme ničím, nemáme-li jména, nejme-li s někým ve spojení. A je to právě strach před tím, že bychom nebyli nic, který nás nutí k tomuto shromažďování. Je to strach (vědomý nebo nevědomý), který přes všechny naše akumulace způsobuje náš úpadek. Kdybychom si však uvědomili pravdu, skutečnost tohoto strachu, pak to bude tato pravda, jež nás osvobodí, a ne naše cílevědomá snaha osvobodit se od strachu.

Člověk je nicota. Může mít jméno a tituly, majetek a bankovní konto, může mít moc a může být slavným, ale přes všechna tato zajištění není nic, je nicota. A ať už si je třeba totálně nevědomý této nicotnosti nebo ať o ní nechce vědět, ať dělá cokoliv, aby se jí vyhnul, tato nicotnost, tato prázdnota tu prostě je. Můžete se snažit uniknout jí nejrůznějším způsobem, osobním nebo kolektivním náporem, individuální nebo kolektivní bohoslužbou, věděním či zábavou, leč ať spíte nebo bdíte, ona je tu vždy. Svůj vztah k této nicotnosti a strachům z ní najdete, jen když si začnete, a to zcela bez výběru, uvědomovat své úniky před ní. Vy a nicota jste jednota, jeden jev a ne dva oddělené procesy. Jestliže vy, myslitel, se jí obáváte a blížíte se k ní jako k něčemu cizímu, k něčemu opačnému od vás, pak jakákoliv akce, kterou vůči ní podniknete, musí ovšem nutně vést k iluzi, dalšímu konfliktu a strasti. Když však objevíte, když začnete vnímat toto nic, tuto bezpodstatnost a prázdnotu jako sebe sama, pak strach – který vzniká a existuje, jen když se oddělíte jakožto myslitel od svých myšlenek a pokoušíte se pak najít k ním svůj poměr – onen strach odejde sám od sebe. Jenom pak je možné mysl uklidnit, a v tomto klidu, pokoji, přichází pravda.

Pocit existence nižšího já, který člověk úzkostlivě udržuje, představuje překážku pro vnímání skutečnosti, přesahující hranice osobnosti. Nižší já se obává prázdnoty, v níž spatřuje konec své existence. Ve skutečnosti je však prázdnota klíčem k poznání pravdy.



Vlastnictví

Něco vlastnit dává pocit štěstí, zahřívá nás to a utěšuje, můžeme-li prohlásit něco, třeba jen psa, svým výhradním vlastnictvím. Výhradní vlastnictví nám dává pocit zajištění, jistotu. Vlastnictví něčeho nás dělá důležitými, lpíme na této důležitosti. Myslit, že vlastníme, ne snad tužku nebo dům, nýbrž lidskou bytost, působí, že se cítíme silnými a podivně spokojenými. Příčinou není ten druhý, nýbrž naše vlastní cena, naše důležitost.

Máme pouze jednu věc, na níž lpíme, třebaže bere na sebe různé formy. Lpíme na manželovi, jiní na svých dětech a zase jiní na nějaké víře, ale úmysl je týž. Cítíme se beznadějně ztraceni bez předmětu, na němž lpíme. Bojíme se cítit se úplně osamoceni. Tento strach, to je žárlivost, nenávist, bolest. Mezi závistí a nenávistí není velký rozdíl.

Nemilujeme, a to je právě to neštěstí. Používáme svého manžela (manželku) a on používá nás, abychom byli šťastní, měli druha, necítili se osamoceni. Nemůžeme vlastnit mnoho, ale máme alespoň někoho, s nímž žijeme. Tuto vzájemnou potřebu a používání nazýváme láskou.

Kdybychom viděli něco jiného, nebyli bychom žárliví na svého partnera. Ale lpěli bychom na jiné věci tak, jak nyní lpíme na něm. Chceme tak najít náhražku za svého partnera a ne osvobození ze žárlivosti. Všichni jsme takoví: Dříve než se vzdáme jedné věci, chceme si být velmi jisti druhou. Vlastnit, to znamená být závistivý. Vlastnění plodí nenávist.

Člověk v životě disponuje různými věcmi a vstupuje do vztahů s různými lidmi. Patří to k přirozenému chodu života. Nepřirozenou je však touha si vše, s čím přicházíme do styku, přivlastňovat. Ve skutečnosti nám nic a nikdo nepatří, vše je nám pouze propůjčeno na kratší či delší dobu. Pokud přijmeme tuto pravdu, budeme žít lehčeji a nebudeme sobě ani ostatním působit zbytečné utrpení.



M. Mihulová, M. Svoboda - Mudrci, guruové a zasvěcenci
1881 Čte 0 Komentáře
Žádné komentáře nebyly zveřejněny.

Odeslat komentář

Přihlaste se, abyste mohli zveřejnit komentář.

Hodnocení

Hodnocení je k dispozici pouze členům.

Prosím [RATING_ACTION] volit.

Žádné hodnocení nebyly zveřejněny.